Říjen 2008

Záhadné medúúúzky

30. října 2008 v 16:28 | jaja |  mořské potvůrky

Záhadné medúzy.


Zájem a spekulace týkající se neobjevených mořských příšer jsou tradičně soustředěny na populární mořské hady, obří kalmary a chobotnice či megalodona. Teď se budeme věnovat tématu který není tak známý, ale jistě velice zajímavý. Ubezpečuji Vás ale vážení čtenáři, že tito tvorové mohou být nejnebezpečnějšími příšerami na světě. Víte, že medúsy zabijí každoročně více lidí než obávaný žralok lidožravý?

Mořská vosa

Existují menší druhy medúz s velice účinou toxikací ze žahavých buněk, které prokazatelně způsobily úmrtí člověka. Nejznámější z nebezpečných zabijáků je Fleckerova mořská vosa (Chironex fleckeri) z australských vod. Australská medúza známá jako čtyřhranka Fleckerova je velká jen pár centimetrů a její nenápadný čtyřhranný klobouk je ve vodě téměř neviditelný. Za ním se však táhnou tenká a až deset metrů dlouhá lepkavá chapadla s velkým množsvím žahavých buněk. Pokud ulpí na nechráněné kůži plavce, je zle. Jed způsobuje palčivou bolest, otoky a záněty. Pokud se postižený nezačne topit už z pouhého leknutí (bolest je tak silná, že mnohé oběti se domnívaly, že na ně zaútočil žralok), pak hrozí křeče, bezvědomí a selhání srdce. Její "štípnutí" je schopno člověka usmrtit do 3 minut. Může se ale trápit i dvě hodiny. Zajímavostí je, že tato medúsa - zabiják byla až do roku 1956 vědě naprosto neznáma. Přitom se odhaduje, že v Austrálii jejímu jedu podlehne každý rok 50 lidí.
A pomyšlení, že v mořských hlubinách jsou s největší pravděpodobností zatím neznámé obří medúzy jejíž chapadla jsou stejně nebezpečná, je děsivé. Tato teorie je dokládána očitými svědectví, kterým se bohužel díky nezájmu o toto téma nedostává ohlasu. A zůstávají v podstatě bez povšimnutí.

Lví hříva

James Sweeney zaznamenal ve své knize Sea Monsters velice zajímavý případ jež se odehrál v lednu 1973. Mořské plavidlo Kuranda vážící 1483 tun (a že to už je pořádná váha!!!), při plavbě z Austrálie na ostrovy Fidži narazilo na velice bouřlivé vlny. Během manévrování mezi nimi se přední část lodi ponořila do vody a zdálo se, že narazila na něco pod hladinou. Když se příď lodi opět vznořila, byla posádka zděšena pohledem na obrovskou medúzu, vážící nejméně dvacet tun, jež pokrývala celou příďovou nástavbu lodi. Tato monstrózně vypadající oživlá skvrna do které loď nepochybně narazila, začala svými neobvykle dlouhými chapadly mlátit do paluby. Pohled na tvora připomínal hlavu odporné příšery zbavené těla, s nespočetnými hady plnými jedu místo vlasů které šlehaly do všech stran.

Bohužel jeden člen posádky se dostal do kontaktu s chapadlem. Ostatní členové ho stáhli na palubu, ale chapadla mu tak vážně popálila tělo, že dle očitých svědků vypadal jako opařený. Váha příšery hrozila poslat loď ke dne. Jak uvedl kapitán Kurandy - Smith byla paluba pokryta více než půlmetrovou vrstvou slizu z chapadel, z nichž některá dle odhadu byla až šedesát metrů dlouhá. Posádka začala bojovat o přežití ale její úsilí bylo marné. Námořník který se dostal do styku s tvorem umírá. Kapitán lodi vysílá signál SOS na který reaguje námořní záchraný remorkér Hercul vzdálený 450 mil. Po příjezdu nakonec neuvěřitelnou situaci vyřeší pomocí vysokotlakého rozprašování páry. Pára je zaměřena přímo na příšeru a ta nakonec loď opouští spláchnuta do moře…
Po návratu Kurandy do Sydney byly odborně analyzovány vzorky rosolovitého slizu z této medúzy. Exemplář, ze kterého pocházely, byl předběžně identifikován jako Lví hříva (Cyanea capillata). Její rozměry jsou vskutku monstrózní - průměr zvonu až 2,5 metru a chapadla delší než plejtvák obrovský - až 61 metrů. Tato medúsa je kromně své velikost i značně jedovatá.

Obří medúza z Bermud

V listopadu 1969 narazili při potápění Richard Winer a Pat Boatwright čtrnáct mil od pobřeží Bermud na téměř kruhový, obří objekt pulsující pod nimi v hloubce třiceti až pětačtyřiceti metrů. Objekt byl obrovského vzrůstu a měl tmavě purpurovou barvu s růžovým okrajem.
Jeho velikost byla odhadnuta od patnácti do třiceti metrů v průměru klobouku. Potápěči zpozorovali, že se příšera k nim začíná zvolna přibližovat a přimělo je to, aby sami vystoupali co největší rychlostí nahoru. Jejich pronásledovatel se zastavil, a potom začal klesat do hlubin. Mnoho kryptozoologů uvádí ve svých knihách případ jež se odehrál v osmdesátých letech minulého století nedaleko Bordeaux ve Francii. Tento kontroverzní případ obří medúzy která údajně pozřela dvě děti a ženu místního rybáře Henrihi Baisella vzrušil celou Francii.
Baisell uvedl zprávu o medúze velikosti auta, která zhltla jeho rodinu, než zmizela z dohledu. Nezabránila však jeho zatčení místní policií pro vraždu. Přes vyšetření na detektoru lži, Baisellovi nebyla vražda prokázána a odmítl svou verzi změnit. V případě Vašeho zájmu o tento případ je uveden v Fortean Times (podzim 1990).
Doposud jsme se věnovali klasickým typům medúz tak jak je známe z knih, kreseb či televize. Měli pouze obrovské rozměry či větší dávku jedu. Ale existují záznamy o tvoru jež zřejmě spadá zařazením mezi medúzy, ale jeho výskyt ve velkých hlubinách změnil jeho vzhled a přizpůsobil funkce jeho základních orgánů.
Velice pozoruhodné setkání s tímto tvorem, neznámým představitelem specifického hlubokomořského druhu, popsal potápěč během testování nového skafandru pro hlubiné potápění v roce 1953. Pozorování se událo v jižním Pacifiku. Potápěč sledoval žraloka a odpočíval na kraji průrvy vedoucí do mnohem větších hloubek, když v tom se z průrvy vynořila obrovská, matně hnědá, beztvará masa, pomalu pulsující a v hlavních rysech plochá, se střapatými okraji. Přestože tato obluda postrádala oči nebo jiné na první pohled zjistitelné smyslové orgány, nějak rozeznala přítomnost žraloka. Plavala přímo k němu, dokud se ho její horní část nedotkla. Žralok se křečovitě zachvěl a aniž by se zmohl na jakýkoliv odpor, byl vtažen do odpudivého těla obludy. Ta se ihned vrátila do průrvy a zanechala vyděšeného potápěče, kterému zřejmě žralok zachránil život, o samotě.
V minulosti byla upředňostňována jako možná identita tohoto tvora hlubokomořská chobotnice, ale myslím že ve skutečnosti je mnohem pravděpodobnějším kandidátem na popisovaného predátora hlubiná medúza. Začněme tím, že všechny chobotnice mají chapadla, ale mnoho medúz nikoliv.
Všechny medúzy jsou vyzbrojeny žahavými buňkami a jak možná nevíte, některé i na povrchu těla, nejen na chapadlech. Tak by se dalo vysvětlit bezmocné chování žraloka. Medúzy mají primitivní smyslové struktury vnímající pohyby vody. Proto tento tvor byl bez zraku schopen identifikovat přítomnost žraloka. Možná že též potápěče zachránilo krytí skafandrem jež izolovalo jeho tělesnou teplotu, takže byl smyslům medúzy nezachytitelný. Dalším vysvětlením by mohlo být to, že potápěč při zpozorování žraloka znehybněl a smyslové orgány medúzy jej nedokázali zaznamenat.
Takže vážení čtenáři, pokud při svých plavbách v jižních mořích narazíte na velké medúzy, raději je nechte na pokoji. Jistě není zbabělostí jít si dát na palubu drink a nevystavovat se zbytečnému nebezpečí.
Vždyť teď již víte, že je pošetilé odmítnout možnost, že v rozlehlých oceánech naší planety se vyskytují medúzy nápadně větší než ty které věda zatím mohla zaznamenat. Většina z nich se může pohybovat ve velkých hloubkách, kam lidská noha doposud nevztoupila, ale též migrovat světovými oceány. Medúzy jsou pravděpodobně nejnebezpečnější tvorové mořských hlubin. I nejhorlivější kryptozoologové připouští ve svých knihách fakt, že příliš netouží po pohledu z očí do očí.

Hide z Chile

V chilských legendách existuje bizardní mořská příšera nazývaná hide. Svým tvarem připomíná kravskou kůži rozprostřenou na zemi, s nesčetnýma očima po obvodu těla a čtyřmi obrovskými oky uprostřed. Živí se tím, že vyplave nad hladinu a zhltne jakákoliv zvířata či lidi, kteří tam plavou. Popis se absolutně nezmiňuje o chapadlech. Přesto se mnoho odborníků domnívá že se jedná o chobotnici. Ovšem chobotnice mají pouze jeden pár očí, nikoliv celou řadu po obvodu těla a dva další hlavní páry.
Naproti tomu má mnoho medúz obvodové smyslové orgány zvané rhopalia, které obsahují jednoduché skvrny ve tvaru oka citlivé na světlo. Navíc je zde jedna zarážející skutečnost, že ačkoliv žádná medúza nemá opravdové oči, některé jako třeba běžně se vyskytující měsíční medúza Aurelia aurita, mají čtyři orgány zdánlivě podobné oku, viditelné uprostřed "klobouku" (jsou to části jejích střev známé jako žaludeční váčky). Medúza je daleko jasnějším aspirantem na vysvětlení chilské legendy než uváděná chobotnice.


Překvapující je i způsob, jakým medúza dýchá. Medúza nemá plice ani žábry. Díky velice tenké pokožce totiž odebírá molekuli kyslíku z vody celým tělem.


Medůza

30. října 2008 v 16:25 | jájííík |  mořské potvůrky
Medůzy jsou rosolovití vodní živočichové zařazováni spolu s koráli mezi láčkovce.
Největší
medůza vlasatá má průměr zvonovitého těla 2,4 m a délku chapadel až 36,5 m.

Medůza čtyřhranka

Nejjedovatější medůza
Tato nádherná, ale i smrtelně nebezpečná medůza, nazývaná i ,,mořská vosa", je považována i za nejjedovatějšího živočich na světě vůbec. Její chapadla jsou pokryta miliony žahavých buněk, které obsahují kardiotoxický jed. Člověku může způsobit nesnesitelné bolesti a někdy i smrt. Pláže kolem severní Austrálie jsou kvůli nim sezóně uzavřeny.
Největší polipovec je Měchýřovka portugalská , nazývaná i ,, portugalská galéra". Má dutý, plynem vyplněný plovák, umístěný ne vrcholu trsu jedovatých ramen. Těmi omračuje a usmrcuje ryby, kterými se živí. Ramena mívá dlouhé až 15 m.

Koala referát

29. října 2008 v 15:00 | jaaajik |  Koaly
Koala
Phascolarctos cinereus
řád: vačnatci
čeleď: kuskusovití(koalovití)

Jeho hmotnost se pohybuje mezi 4-15kg, délka těla je 60-85cm a výška v kohoutku je 30cm.
Místo největšího výskytu je východní a jihovýchodní pobřeží Austrálie.
Koala je vlastně pohlednější obdoba jihoamerických lenochodů, neboť celý svůj neuspěchaný život tráví také na stromech.
Kromě zadních palců má na všech dlouhých pětiprstých nohách silné drápy. Navíc může na předním páru dva prsty postavit proti zbývajícím a na zadním mu druhý prst částečně srůstá se třetím. Přes den budí koala mylný dojem, že je lenivý, neboť dlouhé hodiny prosedí na jediném místě a spí. Ožívá teprve s příchodem večerního soumraku. Pomaloučku se přesouvá z jednoho místa na druhé a nedostatek hbitosti nahrazuje jistotou, s jakou vyšplhá i na nejvyšší vrcholky stromů. Někdy se však odváží skočit i z větve na větev i do vzdálenosti dvou metrů.
Kromě času rozmnožování jsou koaly zatvrzelí samotáři. Obývají území velké 1-2,5ha a vesvém rajonu nesnesou žádnou konkurenci.
Koalu také proslavila úzká potravní specializace na listy, případně na kůru blahovičníku. Ačkoliv v Austrálii jich roste na 350 druhů, koalovu mlsnému jazyku však vyhovuje sotva 12 z nich. Tato potrava s sebou přináší adaptace, jako zjednodušení chrupu na 30 zubů, doprovázenému zvětšení řezáků a stoliček, naopak špičáky jsou malé a další adaptací je tvorba lícní torby anebo až 2,5m dlouhé slepé střevo, napomáhájící trávení vlákniny. Pro nízkou výživnou hodnotu jí spotřebují koalové denně velké množství. Je málo známé, že listová šťáva blahovičníků je úplným koktejlem přírodních jedovatých látek -fenolů, kyanovodíku a aromatických olejů. Bylo záhadou, jak se s tím koala bez úhony vyrovnává. Dnes víme, že u různých stromů se obsah těchto látek mění podle půdy, na které rostou. Koala rozpozná, co ještě snese a své potravní zdroje si vybírá. Navíc má v játrech enzymy, které dokážou "blahovičníkové" jedy v krvi zneškodnit. Občas si jídelníček zpestří i neméně jedovatým jmelím a boxusy a ke svému životu nepotřebuje téměř žádnou vodu.
Samice koaly mývá mládě, řidčeji dvojčata, každý rok. Ponejvíce přicházejí na svět během australského léta. Novorozený koala neváží více jak půl gramu a měří asi 2cm. Mládě zůstává půl roku v bezbečí vaku v matčině břiše, přisáto ke zdroji mléka. Pravidelně každé dvě hodiny vstřikuje samice stahy zvláštních svalů mláďatům do tlamičky mléko. Tento způsob krmení mláďat je typický pro vačnatce vůbec. Proto také téměř u všech vačnatců postupuje při nadechnutí vzduch z nozder přímo do plic. Jinak by mládě v době krmení nemohlo dýchat a zadusilo by se mateřským mlékem. Dlouho se nevědělo, proč narozdíl od jiných stromových vačnatců kouká mládě z prostorového vaku směrem dozadu. Dnes už vysvětlení známe: když dospívá a mateřské mléko mu už nestačí, dokrmuje se u řitního otvoru samice natrávenou kaší z blahovičníkových listů.
Koalové se dožívají věku 15 let, ale v přírodě většinou hynou do 4 let. Počátkem století hrozilo koalovi téměř vyhubení. Rozsáhlé odlesňování a nemilosrdný lov pro kožešinu způsobily, že místy zcela vymizel. Vyhlášení úplné ochrany v roce 1958 přišlo v pravou chvíli. Nyní už má nejhorší za sebou, a dokonce se leckde tak přemnožuje, že ochranáři živé koaly odchytávají a převážejí jinam, aby neuhynuli z nedostatku potravy. Do Evropy se první koala dostal v roce 1880 do ZOO v Londýně. Od té doby je mimo Austrálii chován zřídka, neboť nez stálého přísunu blahovičníkových listů dlouho nevydrží.

Koala medvíkovitý

29. října 2008 v 14:59 | jájííííík |  Koaly
http://www.mossysanimals.blogspot.com/2007/04/koalas-future.htmlhttp://www.aazoopark.gov.in/a-z.html

Koala medvídkovitý

Jak číst taxobox
Koala medvídkovitý


Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Podtřída:vačnatci (Marsupialia)
Řád:dvojitozubci (Diprotodontia)
Čeleď:koalovití (Phascolarctidae)
Owen, 1839
Rod:koala (Phascolarctos)
Blainville, 1816
Binomické jméno
Phascolarctos cinereus
Goldfuss, 1817
Koala medvídkovitý (Phascolarctos cinereus, Goldfuss, 1817), známý také jako medvídek koala, je jedno z nejznámějších australských zvířat. Přestože vzhledem skutečně připomíná medvěda, je to ve skutečnosti vačnatec, podobně jako třeba klokan.
Vědecké pojmenování koaly, Phascolarctos cinereus, doslova znamená šedý vačnatý medvěd, slovo koala je domorodého původu a znamená "nepije".

Obsah

Popis

Hmotnost: 4 - 12 kg Délka těla: 70 - 90 cm Délka ocasu: 6 cm
Koaly jsou zavalitá zvířata, mají delší uši a končetiny. Koaly dokážou postavit první dva prsty naproti ostatním, to jim společně s dlouhými ostrými drápy umožňuje dobře šplhat po stromech.
Srst koal je hustá a měkká, jednotvárně šedá. Břicho a dlouhé chlupy vyrůstající na ušních boltcích jsou bílé.

Rozšíření

Koaly se vyskytují prakticky po celém východním pobřeží Austrálie.

Biologie

Koaly jsou potravní specialisté - živí se listím a kůrou blahovičníků. Blahovičníkové listy obsahují velké množství vlákniny a terpeny, které způsobují, že eukalypty jsou pro většinu zvířat jedovaté. Naopak je v nich jen malé množství bílkovin a jejich energetická hodnota je nízká.
Koaly proto musí šetřit energií. Mají velmi pomalý metabolismus, extrémně malý mozek a spí až 20 hodin denně.
Krmí se většinou v noci. Průměrná koala denně zkonzumuje 500 g listí. Koalí játra jsou schopná odbourat škodlivé látky obsažené v potravě a díky velmi dobře vyvinutému slepému střevu a symbiotickým bakteriím může koala zužitkovat i to málo živin, které listy obsahují. Koala skutečně nepije tekutiny, veškerou vodu přijímá v rostlinné potravě.
Způsobem života se nejvíce podobají jihoamerickým lenochodům. Málokdy opouští svůj strom, obvykle se pohybuje velmi pomalu. Dokáže ale skákat ze stromu na strom a dobře plave.
Koaly jsou samotáři, s ostatními koalami se dorozumívá hlasitým voláním, které může být slyšet až kilometr daleko.
Páří se od prosince do března, tedy v létě. Březost trvá 35 dnů, pak se narodí zpravidla jen jedno mládě. Novorozená koala váží méně než 1 gram. Vyškrábe se do vaku a tam zůstává asi půl roku. Jakmile vyroste tak, že už se do vaku nevejde, matka je nosí na zádech.
Mládě je kojeno, ale také pojídá matčiny výkaly, které obsahují symbiotické bakterie, které bude mládě potřebovat k trávení blahovičníkového listí.
Mladá koala se osamostatní ve věku kolem jednoho roku, samec pohlavně dospěje ve třech až čtyřech letech, samice o rok dříve. Může se dožít až 17 let.

Ochrana koal

Koaly byly téměř vyhubeny člověkem, který je lovil hlavně kvůli kožešině. V současnosti jsou chráněné australskou vládou a největším rizikem pro koaly je úbytek vhodných blahovičníkových lesů a rozbití jejich teritorií výstavbou silnic. Také toulaví psi zabijí mnoho koal.
Koaly jsou velmi vnímavé k infekcím .

Zajímavosti

logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
logo Wikidruhů
Projekt Wikidruhy nabízí informace v angličtině o
Koala medvídkovitý je jediný zástupce čeledi koalovitých.Jejich výskyt je kolem 500 tisíc. Protože se vak koal, stejně jako vak vombatů, otevírá dozadu, s největší pravděpodobností budou vombati nejbližší příbuzní koal.

Obrázky žiraf

29. října 2008 v 14:55 | jára |  Žirafy

zase žirafa

29. října 2008 v 14:52 | jaja |  Žirafy
Žirafa Giraffa camelopardalis

  • Řád: SUDOKOPYTNÍCI Artiodactyla
  • Podřád: Přežvýkavci Ruminantia
  • Čeleď: Žirafovití Giraffidae
Obývá nesouvisle velkou část Afriky jižně od Sahary. Dříve byla hojná všude kromě pouští a pralesních oblastí. Obý vá suché savany s porosty stromů a keřů. Jejich listím a výhony se nejčastěji živí. Dospělá žirafa je vysoká do 6 metrů, v kohoutku 3-3,5 metru. Hmotnost 500-800 kg. Dospělí žirafí býci jsou větší než samice. Na hlavě má jeden nebo dva páry růžků. Uprostřed čela je ještě další kostěný hrbol. Růžky jsou pokryté kůží, na konci mívají střapec tmavých chlupů. Žirafí krk má stejně jako u člověka pouze 7 krčních obratlů, které jsou však dlouhé přes 30 centimetrů. Žirafy žijí ve větších stádech. Samci spolu bojují o samice i o stádo. Přitom se přetlačují krkem nebo si zasazují šťouchance růžky. Své strašné zbraně-kopyta používají jen vzácně. V případě napadení se brání silnými kopanci. Na dospělou žirafu si netroufne ani lev. Mláďata jsou však častou kořistí šelem. Na velkém území vytváří celou řadu poddruhů, které se navzájem liší kresbou, počtem růžků a místem výskytu. V zajetí se nejčastěji chovají žirafy Rotschildovy G.c. rotschildi (na snímku) a žirafy síťkované G.c. reticulata. Ostatní subspecie se chovají řidčeji.
Pro žirafy se staví speciální pavilony, které jim vyhovují svou výškou. Té musí být přizpůsobené i ostatní zařízení ubikací. Potravu dostávají do krmítek umístěných vysoko na stěnách. Podlaha musí být neklouzavá a v ubikacích nesmí trčet žádné předměty, o které by se mohly poranit. Žirafy jsou totiž velmi lekavé a neznámý zvuk nebo náhlý pohyb je mohou vylekat natolik, že se snaží bezhlavě uprchnout. Pavilony se vytápí na 18-20° C. V zimě se mohou aklimatizovaná zvířata vypoutět ven, ale nesmí zde být náledí nebo kluzko. Žirafy se chovají ve skupinách s jedním dospělým samcem, samicemi a mláďaty. Samice jsou březí 14-15 měsíců. Mívají jediné mládě, které po narození měří 140-190 cm. Samice rodí vstoje a mládě po vypuzení z porodních cest spadne na zem z výšky dvou metrů. Do půl hodiny se postaví a jsou schopná samostatného pohybu. Mláďata často spí a odpočívají vleže, kdežto dospělé žirafy spí ve stoje a lehají si jen výjimečně. Matka je kojí 6-9 měsíců. Pohlavně dospívají ve 3-4 letech. Krmí se větvemi listnatých stromů, senem a trávou. Větve se podávají čerstvé a v zimě i sušené. Pro žirafy jsou nejpřirozenější potravou. Dále dostávají granulovaná krmiva, ovoce a zeleninu. V zoologických zahradách se chovají poměrně často. U nás má největší úspěchy s jejich chovem ZOO Dvůr Králové a Olomouc, kde se podařilo několik mláďat odchovat i uměle.

O5 žirafa

29. října 2008 v 14:51 | jajik |  Žirafy
Žirafa (Giraffa camelopardalis)

Její jméno pochází pravděpodobně z arabského slova "xirapha", které označuje někoho, kdo se pohybuje svižně či houpavě. Náleží do čeledi "žirafovitých", podřádu "přežvýkavců" a řádu "sudokopytníků" a konečně třídy "savců". Čeleď žirafovitých se od ostatních přežvýkavců odštěpila v miocénu (v třetihorách), přibližně před 25 miliony lety. Nejstarší předek žirafy byl Paleotragus, který se vyskytoval asi před 20 miliony lety. Dorůstal velikosti antilopy s poněkud zavalitějším tělem, s krátkým krkem a růžky porostlými pokožkou. V tom samém období žil ještě předek Giraffokeryx, který měl dva páry rohů. Žirafovití neboli skutečné stepní žirafy a jim příbuzný rod Okapia se objevují přibližně před 10 milióny lety. Z této velmi rozšířené čeledi dávných žirafovitích přežily jenom žirafy a okapi. Ještě donedávna žirafy žily na celém území na jih od Sahary, později v důsledku nadměrného lovu bílých osadníků se jejich areály podstatně zmenšily. Dnes je ohrožují stále ještě pytláci, kteří si z nich berou pouze střapce z oháňky...

Žirafa

29. října 2008 v 14:48 | jaja |  Žirafy
http://www.radiohana.cz/index.php?script=read&id_clanky=430http://pohlednice.tiscali.cz/?c=136&f=87

Žirafa

Jak číst taxobox
Žirafa


Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád:přežvýkaví (Ruminantia)
Čeleď:žirafovití (Giraffidae)
Rod:Giraffa
Binomické jméno
Giraffa camelopardalis
Linné, 1758
Oblast výskytu žirafy
Oblast výskytu žirafy
poddruhy
  • Ž. angolská (G.c. angolensis)
  • Ž. kordofanská (G. c. antiquorum)
  • Ž. núbijská (G. c. camelopardalis)
  • Ž. kapská (G. c. giraffa)
  • Ž. západoafrická (G. c. peralta)
  • Ž. síťovaná (G. c. reticulata)
  • Ž. Rothschildova (G. c. rothschildi)
  • Ž. zambijská (G. c. thornicrofti)
  • Ž. masajská (G. c. tippelskirchi)
Žirafa (Giraffa camelopardalis) je sudokopytník, je nejvyšší ze všech suchozemských živočišných druhů. Samci dosahují velikosti od 4,8 až do 5,5 metru a váží až 900 kilogramů. Samice jsou obecně trošku menší a lehčí.
Ač původem z Afriky je žirafa příbuzná s jelenem či krávou. Nicméně žirafa náleží do vlastní čeledi, kterou sdílí pouze se svým nejbližším příbuzným okapim.

Obsah

Prostředí a chování

Přirozeným prostředím pro žirafy jsou suché savany a otevřené pláně s řídkým stromovím. Spásá vegetaci ve vyšších polohách než všichni ostatní savci. Díky dlouhému jazyku, šikovné stavbě páteře a ohebným nohám může žirafa dosáhnout na velké množství potravy. Typicky si dlouhým jazykem přitáhne větev a poté oddálí hlavu a tím si shrábne listí hřebenovitými zuby. Konzumace potravy a pití zabere žirafě denně přibližně dvanáct hodin. Žirafy odpočívají, stejně jako většina ostatních sudokopytníků, ve stoje, jen výjimečně spí vsedě s hlavou opřenou o zadek. Spánku žirafa věnuje každý den maximálně 20 minut a to navíc nikdy nespí v kuse.

Anatomie

Mezi význačné znaky patří velké oči a uši, chůdovité nohy s velkými chodidly a tenký ocas s oháňkou, která slouží například k odhánění much. Na hlavě má žirafa dva až čtyři růžky (osikony), které jsou u samců větší než u samic. Krční páteř je i přes svou déklu složena pouze ze sedmi obratlů stejně, jako u ostatních savců. Cévní systém umožňuje bránit průtoku krve, aby při sklonění hlavy nedošlo k poškození mozku hydrostatickým tlakem.

Žirafí krk a jeho evoluce

Jako příklad lamarkistické evoluce se obvykle uvádí prodlužování žirafího krku. Podle této teorie byly žirafy nejprve zvířata s poměrně krátkým krkem, který se postupným natahováním během generací zvětšil až na současnou, optimální velikost. Ve skutetečnosti je velikost žirafího krku pravděpodobně výsledek pohlavního výběru. Samci s větším a mohutnějším krkem jsou v soubojích úspěšnější a mají větší úspěch u samic. Proto vznikl selekční tlak na samce s mohutným krkem, jejichž hlava je v současnosti často výše, než větve stromů, na kterých se žíví.
Často uváděný doklad neschopnosti evoluce předvídat dopředu je způsob, kterým je inervován larynx savců. Rekurentní laryngiální nerv je veden po zadní straně aorty a zpět do hrtanu. U žiraf to vytváří několikametrovou smyčku, která začíná v mozku, vede kolem srdce a pak stoupá zpět do krku žirafy. Viz "evoluční fušeřina" (evolutionary tinkering)

Rozmnožování
Samice se páří s dominantním samcem v dané lokalitě. Samci o dominantu bojují přetlačováním se krky, někdy dokonce do sebe narážejí hlavami, často proplétají krky. K tomuto boji dochází často mezi mladými samci, připadně při příchodu nového samce do teritoria. Po vyhraném souboji vítěz poníží soka tím že s ním předstírá páření. Březost u samic trvá 457 dní po kterých se narodí jedno mláďě, jen výjimečně se narodí dvojčata. Obvykle se mláďata rodí v období sucha, těsně po narození váží mládě přibližně 70 kg a měří okolo 2 metrů.

Nepřátelé

Přirozeným nepřítelem žiraf jsou lvi, levharti a hyeny. Nicméně žirafy proti nim nejsou úplně bezmocné, jedním mohutným kopem jsou schopny lva na místě zabít.

Poddruhy

Obecně je uznáváno 9 poddruhů žiraf, odlišují se především barvou, vzorem a místem původu.
  • Žirafa síťovaná (G.c. reticulata) - velké polygonální jaterní fleky ohraničené sítí světlých bílých čar. Skvrny někdy vypadají temně rudě a pokrývají i nohy. Výskyt: severovýchodní Keňa, Etiopie, Somálsko.
  • Žirafa angolská (G.c. angolensis) - velké fleky a vroubky kolem hran rozprostírající se po celé noze. Výskyt: Angola, Zambie.
  • Žirafa kordofanská (G.c. antiquorum) - menší, méně pravidelné fleky které pokrývají vnitřní čast nohy. Výskyt: západní a jihozápadní Sudán.
  • Žirafa masajská (G.c. tippelskirchi) - zubaté hrany, fleky tvaru vinného listu, barva temně čokoládova s nažloutlým pozadím. Výskyt: střední a jižní Keňa, Tanzanie.
  • Žirafa núbijská (G.c. camelopardalis) - velké, čtyřstěnné fleky kaštanové barvy na našedlém pozadí, žádné fleky na vnitřní straně nohou nebo pod hleznem. Výskyt: východní Sudán, severovýchodní Kongo.
  • Žirafa Rothschildova (G.c. rothschildi) - tmavě hnědé kaňkovité nebo obdélníkové skvrny s chabě definovanými krémovými linkami. Hlezno může být skvrnité. Výskyt: Uganda, severní až centrální Keňa. (Někdy nesprávně nazývaná Rotschildova)
  • Žirafa kapská (G.c. giraffa) - zaoblené a kaňkovité skvrny, některé hvězdicovitého tvaru na světlém pozadí. Výskyt: Jižní Afrika, Namibie, Botswana, Zimbabwe, Mozambik.
  • Žirafa zambijská (G.c. thornicrofti) - hvězdicovité nebo listnaté skvrny rozpínající se až k spodní části nohou. Výskyt: východní Zambie.
  • Žirafa západoafrická (G.c. peralta) - mnoho vybledlých, nažloutlých červených skvrn. Výskyt: Čad.


Kam do zoo?

V Čechách nalezneme výhradně žirafu Rotschildovu anebo žirafu síťovanou.

slon z afriky a z indie

28. října 2008 v 18:16 | jaja |  sloni
SLON AFRICKÝ

Slon africký(Loxodonta africana)patří do řádu chobotnatců,a čeleďi slonovitých (Elephantidae).Společně s damany (řád Hyracoidea)a vodními savci sirénami (řád Sirenia)vytvářejí skupinu Praeungulata.Délka těla slona afrického(s chobotem) je 6-7,5 m,výška je 3-4 m. Délka ocasuje 1-1,3 m.Sloni afričtí obývají rozsáhlé území od Atlasu až po jižní Afrikua tvoří zde řadu poddruhů,lišících se především rozměry lebky.Největším z nich je stepní poddruhL.a. oxyotis, který má na předních
nohách 4 a na zadních 3 prsty.
Obývá savany východní Afriky.Tento poddruh slona je dnesv Africe nejhojnější.





SLON INDICKÝ

Slon indický(Elephas maximus)patří do jediné čeledi slonovitých(Elephantidae), stejně jako slonafrický. Navzdory svému druhovémujménu (maximus = největší)
je o něco menší než jeho africký
příbuzný (délka těla s chobotema ocasem 5,5-6,4 m, výška 2,5-3 m,hmotnost až 5000 kg).
Slon indický má čtyři poddruhy,lišící se tvarem lebkya zeměpisným rozšířením.Nominátní poddruh(E. m. maximus, slon cejlonský)žije v necelých 2500 kusechv rezervacích na ostrově Srí Lankaa vyznačuje se většinounepřítomností klů.Slon malajský (E.m. hirsutus)žije jen asi v 700 exempláříchv Malajsku.
Dosud nejhojnějším poddruhemje slon bengálský (E.m. bengalensis),obývající Indii,kde je mj. již tradičně chovánv zajetí a používán na práci.Vyhubením je ohroženslon sumaterský, (E.m. sumatranus).Další poddruhy, známé ještěze starověku a středověku z Persie,Číny a Jávy byly již vyhubeny.
Pralesy západní Afrikyjsou vlastí menšíhopralesního poddruhu L.a. cyclotis(výška těla 220-250 cm),jeho uši jsou menší a okrouhlé,kly směřují rovně dolů (nejsouprohnuté jako u stepního slona)a počet prstů na přední noze je 5a na zadní 4. Nejvzácnější je forma(L. a. africana) žijícíjen v několika jihoafrickýchrezervacích.




Největšího rozvoje zaznamenali chobotnatci začátkem čtvrtohor, kdy osídlovali tito velcí savci Afriku a jižní Evropu v mnoha druzích (dosud byly nalezeny kosterní zbytkyvíce než 350 druhů). Dnešní jediní dva žijící příslušníci tohoto řádu (slon africký a slon indický)jsou již jen ubohými zbytky jejich někdejší slávy.Relativně nedávno vyhynul na severu žijící srstnatý chobotnatec s nápadně dlouhými kly (dosahovaly až 5 m délky) - mamut, který byl současníkem našich předků z doby kamenné a byl jejich nejvýznamnější lovnou zvěří. Zbytky těchto příbuzných dnešního slona indického se na Sibiři díky zmrzlé půdě zachovaly v téměř neporušeném stavu. Kosterní zbytky prvních předchůdců chobotnatců pocházejí z eocénuv třetihorách a patřily zvířeti velikostíi tvarem podobnému tapírům, jménem Moeritherium. Zbytky byly vykopány v Egyptě.Pravlastí chobotnatců byla tedy severní Afrika. Později osídlili chobotnatci všechny světadíly s výjimkou Austrálie.
Sloni jsou jednou z nejpozoruhodnějších skupin savců. Především jsou největšími suchozemskými živočichy,(samci jsou vždy hmotnější než samice) samci slonů afrických dosahují hmotnosti až 7500 kg. Dále jsou vybaveni jedním z nejuniverzálnějších orgánů ve světě zvířat,díky jemuž dostali jméno- Chobotnatci (Proboscidea). Chobot, charakteristický znak řádu chobotnatců se vyvinul z prodlouženého horního pysku a nosu. Kromě dýchání však plní řadu dalších, zcela různorodých funkcí. Dokáže např. beze zbytku nahradit i tak všestranně použitelnýorgán jako je přední končetina primátů včetně člověka(obsahuje četná hmatová tělískaa nervová zakončení). Chobotem si slon dokáže podávat potravu do tlamy, ulamovat větve nebo česat plody a listí ze stromů, ale i hrabat hluboké jámy, hledá-li ve vyschlém řečišti vodu k pití. Do chobotu nasaje až 20 l vody, kterou si jím vstřikuje do tlamy, případně si jí polévá tělo. Pomocí chobotu se rovněž může pohazovat prachem nebo zemí.Chobot dále slonům umožňuje výborně využívat čichu, který je jejich řídícím smyslem.Zdvižením chobotu nad podrost a jeho kroužením může slon zachytiti nepatrné pachové závany a jeho skloněním k zemi může sledovati pachovou stopní dráhu na zemi.Koncem chobotu dokáže slon sebrat se země i drobné plody,jako prsty ruky. Ohebnost, pružnost a tvrdost chobotu zajišťuje více než 40 000 svazků podélných i kruhových svalů(chobot neobsahuje žádné kosti),takže slon ho může ohýbat na všechny strany, natáhnouti zkrátit, případně ho použít jako velmi účinné zbraně,jejímž úderem dokáže vyhodit do výše nebo i zabít. Sloni dovedou dobře plavat.Chobotu při tom s výhodou používají jako dýchací trubice.Často plavou přes zátoky jezer nebo překračují mírně tekoucí řeky, avšak prudce tekoucí široké toky jsou pro ně nepřekročitelnou překážkou. Při brodění a výstup z vody velmi dobře zvládají příkré, bahnité, ba dokonce i podemleté břehy řek.
Při dýchání slona proudí asi 70% vzduchu do plic chobotem,zbytek vdechuje tlamou.Na rozdíl od ostatních savců (patrně vzhledem k takto ztížené ventilaci) jsou plíce slonů přirostlé ke stěnám hrudníku a bránici. Mezi pohrudnicí a poplicnicí není tedy štěrbina, takže se plíc roztahují a stahují pouze pohyby hrudníku. Dýchání vleže proto představuje pro slona daleko větší námahu. Proto zřejmě většina zejména starších slonů spí vestoje. U ležícího zvířete byl také naměřen daleko vyšší počet tepů za minutu (40-50)než u slona stojícího (v průměru 34),neboť krev, rozvádějící kyslík při jeho deficitu, musí proudit rychleji. Velikost zažívacího ústrojí a prostor, který zabírá v tělních dutinách může být příčinou dýchacích potíží pokud slon zůstane delší dobu ležet na břiše (poranění, umělá imobilizacepři odchytu apod.).Může tak snadno dojít k zástavě dechu a udušení,stejně tak jako vklíní-li se slon mezi dva stromy nebo skály.
Kly slona jsou velmi nápadným znakem. Kupodivu to nejsou špičáky, nýbrž přeměněné horní řezáky.Jejich kořeny jsou otevřené a během života stále dorůstají, cca 2-4 cm ročně. Mládě se rodí s mléčnými kly (cca 5 cm dlouhými), které se po roce nahrazují trvalými.V čelisti jsou kly zapuštěny asi z 1/5-1/3.Hmotnost sloních klů dosahujeaž 100 kg. Rekordní pár pochází z Keni a měřil 320 a 311 cm, hmotnost byla 97 a 102 kg.U samců bývají kly větší.V přírodě používají sloni kly především k loupání kůry ze stromů. Většinou dávají přednost jednomu z obou klů (praváci nebo leváci). Někdy se stane, že si slon jeden z klů odlomí.Kly slonů nejsou na svém povrchu kryty sklovinou, proto jsou hledaným materiálem pro výrobu šperků a řezbářské práce. Cena slonoviny, blížící se ceně zlata se stala pro slony osudnou příčinou drastického vybíjení. Do r. 1946 povolovaly např. belgické úřady roční odstřel 10 000 slonů na území tehdejšího Belgického Konga.Kromě klů má dospělý slon v každé polovině čelisti pouze jednu stoličku, (novorozený slon má v každé polovině čelisti stoličky dvě). Žvýkáním potravy se stoličky opotřebují a jsou nahrazovány novými vzadu vyrůstajícími a vytlačujícími starý zub směrem dopředu (u ostatních savců dochází k vytlačování mléčných zubů odspodu).Podle stavu stoliček a jejich výměny lze tedy celkem spolehlivě určit stáří slona, které se v přírodě pohybuje okolo 35-40 let.V zajetí, kde sloni dostávají mnohem měkčí potravu a nedochází tak k intenzivnímu opotřebování chrupu jako v přírodě,dožívají se sloni až 60 let (nejstarší slon se dožil 65 let).Každá stolička (ty jsou na rozdíl od klů potaženy sklovinou)je zpevněna příčnými lamelamize skloviny, jichž s věkem přibývá.U prvních stoliček jsou 4, u šestých je jich 24. Poslední stolička vydrží tak do 50-55 let.S postupným obrusem poslední stoličky začíná mít slon potíže se zpracováním potravy a nakonec uhyne hlady.Sloni, na rozdíl od všech ostatních savců, vyměňujících zuby pouze jednou, vystřídají během života 6 stoliček. První výměna zubů se uskuteční ve třech letech věku, stárnutím se výměna zpomaluje (každá nová stolička je větší než předcházející a její opotřebování trvá déle). Šestá stolička začíná růst ve 33 letech.

Ušní boltce slona jsou značně veliké. Jejich tvar je různý a může sloužit nejen jako rozlišovací znak mezi jednotlivými druhy a poddruhy (pralesní poddruh slona africkéhomá např. okrouhlé boltce na rozdíl od trojúhelníkovitého tvaru u stepního poddruhu),ale je důležitou pomůckou při identifikaci individuí v jednom stádě. Ušní boltce každého slona jsou jinak utvářeny.Při zoologických pozorování slonů v terénu lze jednotlivé slony identifikovat podle specifických znaků boltců (vruby, prohlubně,vystupující cévy, roztřepené okraje,uši některých slonů jsou dokonce děravé). Velmi důležitou úlohu hrají uši slona při ochlazování jeho těla.U slonů afrických tvoří ušní boltce téměř šestinu celého povrchu těla, jsou silně protkány krevními komunikacemi a právě v nich dochází k účinnému ochlazování krve. Vyzařování tepla z povrchové plochy obrovských uší se zvětší jejich máváním.Bylo zjištěno, že rychlost mávání je přímo ovlivněna teplotou okolí.Ventilační pohyby uší se okamžitě zrychlí i při nepatrném zvýšení okolní teploty. Ochlazovací efekt dokážou sloni ještě zvýšit tím, že si za uši nastříkají chobotem vodu.Mají zvláštní nosohltanový vak,kam si při pití načerpají vodu.Při chůzi přes bezvodé oblasti používají sloni k navlhčení vodu vysátou chobotem z této zásobárny. U afrických slonů bylo zjištěno,že rozdíl v teplotě krve přitékající do boltců a tekoucí z boltců může být až 9°C.Ochlazování pocením,nemá při tak obrovské hmotnost islonů a relativně malém povrchu
těla praktický význam.
Pohyby uší mají rovněž svůj význam při sociálním chování avyjadřují hodnostní postavení jedince ve skupině.
Lebka slona má vzhledem ke své velikosti poměrně malou mozkovnu, krytou zepředu mohutnou a velmi silnou kostí čelní, která ovšem není kompaktní, nýbrž obsahuje množství komůrek vyplněných vzduchem. Jednou z příčin, proč je řada kostí sloní lebky vyplněna houbovito ukostní tkání a tak odlehčena,je velká váha masivních klů. Na rozdíl od afrického slona má lebka slona indického silně vyvinuté dva čelní hrboly a ušní boltce značně menší, trojúhelníkovitého tvaru se špičkou, směřující poněkud kupředu. Kly u většiny samic chybějí,
dokonce i u některých samců.
Přední noha má 5, zadní většinou jen 4 prsty opatřené nehty.
Sloni mají největší mozek ze všech suchozemských savců (3,6-5,4 kg, objem cca 6600 cm3).Přesto že jeho stavba je dokonalá,je poměrná hmotnost (vzhledem k hmotnosti sloního těla)menší než u šelem nebo opic.Mozek novorozených slůňat váží při narození jen 35% hmotnosti,které dosáhne v dospělém věku. Sloní paměť se stala mezi lidmi příslovečnou.Četnými pokusy bylo prokázáno,že jejich paměť je skutečně výborná,zdá se však, že nepřevyšuje paměť psa nebo koně.V přirozených podmínkách si sloni dobře pamatují, v kterém období a kde dozrávají plody, přijímané za potravu, pamatují si spolehlivé ochozy i příslušníky svého druhu. U slonů indických se jejich výborné paměti a mimořádné schopnosti učení využívá při výcviku např. pro práci v lese.Sloni si pamatují až 30 rozličných hlasových povelů,(mnohé se skládají z více slov).I po dlouhém odloučení poznávají jednotlivé osoby a jsou dokonce schopni rozlišit jednoduché obrazce.
Kůže slonů je 1-3 cm silná (s tím souvisí nesprávný termín "tlustokožci" zařazující slony ke zcela nepříbuzným zvířatům), měkká a citlivá. Dospělí sloni afričtí mají kůži téměř zcela holou kromě několika delších silných černých žíní na ocase, chomáče srsti na spodním pysku a řas na očních víčkách.O svou kůži sloni velice pečují. Péče o kůži patří k aktivitám komfortního chování.Pravidelnou koupelí, pohazováním pískem a prachem a otíráním o stromy, skály nebo termitiště odírají zbytky staré pokožky.
Drbáním rovněž rozmačkávají
klíšťata a vši cizopasící v kožních záhybech.Původní šedočerné zbarvení kůže je tak často překryto barvou půdy.Sloni často vyhledávají jemný písek nebo prach aby se jím pohazovali.Při momentálním nedostatku vody slouží prachová lázeň k ochlazování (ve stínu stromů je zemina poměrně chladná). Jindy vyhledávají sloni prašná místa po koupeli aby si z nalepeného prachu vytvořili krunýř. Tyto aktivity patří komfortnímu chování. Ke komfortnímu chování slonů patří rovněž vyvalování v bahně a jeho nanášení na tělo. Toto chování (tzv. kalištění) je známo i u řady dalších savců (buvoli, nosorožci, jelení a černá zvěř apod.).S uschlým bahnem, odíraným o stromy, skály nebo o tvrdé termití stavby, odstraňují i staré zbytky odumřelé kůže a parazity.Průměrná teplota sloního těla je 36°C. Tvar těla a jeho velikost způsobuje že povrch sloního těla je poměrně menší než je u malých zvířat. Proto snášejí sloni daleko lépe chlad než velké vedro. To je důvodem,proč je kůže slonů lysá - nepotřebují srst jako tepelnou izolaci, naopak by jim byla na překážku při vyzařování tepla.

Nejčastější formou pohybu slona
je chůze. Jako mimochodník
pohybuje dopředu vždy oběma
nohama na stejné straně těla. Necválá ani neskáče, avšak dokáže vyvinout rychlost přes 30 km/hod(a to i ve vysoké trávě nebo v husté trnité buši). Touto rychlostí však nevydrží běžet dlouho a brzy opět přechází do mimochodného kroku.Nohy slona jsou sloupovité, zdánlivě neohrabané, avšak schopné zvládat i prudké stoupán í(např. v afrických horských pralesích), kde většina kopytníků jen těžko proniká. Mají široká, zrohovatělá šlapadla nad nimiž je tlustá vrstva pružného vaziva, jehož úkolem je tlumit otřesy a rozkládat váhu těla na celou plochu chodidla.Tvrdý spodek chodidla je zbrázděn množstvím křížem krážem běžících rýh.Tyto rýhy mají u každého jedince rozdílný a specifický tvar,podobně jako např. papilární linieu člověka a lze podle nich určitého
jedince identifikovat. Toho využívají
zkušení stopaři, kteří tak dokáží sledovat určitého slona mezi stopami celého stáda. Slon patří mezi digitigrádní živočichy (prstochodce), takže váhu těla nesou pouze špičky prstů.Při došlápnutí pružné rosolovité vazivo chodidlo rozšíří (velký význam při chůzi po měkkém podkladu), při odlehčení opět zúží.Proto se i u nejtěžších slonů chodidlo zatěžuje jen hmotností okolo 600 g/cm2. Proto je chůze slonů poměrně tichá.



Řídícím smyslem u slonů je čich, který je velmi dokonalý
(jako ostatně u většiny savců,jejichž kůže je proto vybavena řadou mazových a pachových žlaz).Je na něm založena i vzájemná identifikace jedinců (vzájemná čichová kontrola při setkání).Největší význam má přitom spánková žláza uložená mezi uchem a okem. Rovněž sluch je u slonů velmi bystrý. Jsou výborně vybaveni k zachycení a vedení zvuku rozměrnými ušními boltci a dutiny v lebečních kostech zvuk ještě zesilují, příp. rezonují.S tím souvisí i dobře vyvinutá akustická komunikace, uplatňovaná v celé řadě aktivit (sociální, rozmnožovací a obrannéchování).Při vzájemné komunikaci slonů má velký význam hmat, který hraje velkou roli i při potravním, (ohmatávání potravy)sexuálním a rodičovském chování.Největší množství hmatových buněk je na konci chobotu, ale i na mnoha dalších místech sloního těla je na malé ploše soustředěno množství nervových zakončení a hmatových buněk.

Sloni jsou typickými sociálními zvířaty, žijícími podle okolností v různých, více či méně složitých sociálních strukturách.Základní a nejmenší skupinou je rodina, skládající se z jedné dospělé slonice a jejích mláďat různéhověku. Tyto slonice se obyčejně sdružují do rodinné skupiny - klanu.Sloni žíjí v rodinných skupinách- individualizovaných uzavřených societách, které se v období sucha sdružují v početná stáda.V současné době představují tato stáda slonů vážný problém při jejich ochraně ve východo afrických
národních parcích a rezervacích zvěře.
Uvnitř každé skupiny existuje přísná sociální hierarchie,zajišťující skupině slonů vedení nejsilnějším a nejzkušenějším zvířetem a tím i bezpečnost celé sociální jednotky.Závislost podřízených jedinců na skupině je velmi silná.Osamocený jedinec se okamžitě snaží hlasitým troubením navázat se svou skupinou kontakt. Malé rodinné skupiny o 6-20 jedincích, složených výhradně ze samic a mláďat jsou (podobně jako např. u prasete divokého) nejčastější strukturou.Tato individualizovaná uzavřená societa vytváří nad individuálnístrategii chování. Skupinu vede vždy sociálně nejvýše postavená slonice, většinou jedna z nejstarších a nejmohutnějších.Někdy se sdruží několik klanů na kratší či delší čas a vytvoří stádo.Pozorováním slonů v nár. parcích se ukázalo, že velikost skupiny slonů je výsledkem rovnováhy mezi rozptylem při vzájemné potravní konkurenci a shlukováním při vzájemné ochraně a řídí se tedy především těmito vnějšími faktory (potrava, stupeň ohrožení). V nár. parku Tsavo v období mimořádného sucha a při kritickém nedostatku potravy se rozdělí rodinné skupiny na podskupiny o 3-5 zvířatech a velká stáda nejsou pozorována. Když sucho skončí a vyroste tráva, sloni se shlukují a tvoří stáda až o 200 kusech. Stejným způsobem se sloni sdružují v místech kde jsou loveni.V r. 1972 v období mimořádného sucha zahynulo v keňském národním parku Tsavo přes 7000 slonů hladem a žízní. Po zřízení několika umělých vodních nádrží se udržují sloni na území parku i v době sucha, neboť již nejsou nuceni migrovat za vodou a tím se znásobuje jejich ničivý vliv. Následkem toho dochází rychle k devastaci stromů a odlesnění. Dospělí sloní býci jsou zcela nezávislí a potulují se někdy sami, někdy ve společnosti jednoho či více stejně silných samců a dočasně se spolčují s různými rodinnými skupinami (jsou již tak velcí, že si je vedoucí slonice netroufnou odhánět). Většinou však s nimi nezůstanou dlouho a odcházejí po čase opět k jiné skupině. Mladý samec začíná dospívat v 11-13 roce. V té době projevuje stále více sexuálního chování a je stále častěji zaháněn od dospělých slonic. Nakonec je vzdálenost na níž mu dovolí přiblížení přes 50 m a mladý sloní býk je odsouzen zdržovat se na periferii rodinné skupiny. Ta mu však stále zajišťuje kolektivní ochranu.Dospělí mladí samci vytěsnění z rodinného klanu většinou ještě po několik let skupinu sledují a stýkají se pouze s jinými sloními samci svého stáří, kteří žijí podobně nebo se již osamostatnili, ale nejsou ještě plně dorostlí a s nimi hravě zápasí. K podobným hravým soubojům dochází i později mezi plně dospělými samci.Někdy vytvoří dospělí sloní samci skupinu. Tato zvláštní (a celkem obvyklá) sociální jednotka je tvořena obvykle 10-15 slony. Vede je nejvýše postavený sloní býk. Při hodnostním zařazení (v jakékoli skupině slonů) je hlavním určujícím činitelem stáří, velikost a síla, kterou sloní samci mezi sebou konfrontují.Ke konfrontaci sil ve skupině sloních samců dochází proto velmi často. Zvířata se při tom staví proti sobě, rozevírají boltce, zvedají hlavu a chobot (imponující postoj) a nakonec se proti sobě rozběhnou, opřou se o sebe kořeny chobotů a snaží se jeden druhého přetlačit. Po chvíli slabší samec nevydrží tlak a ustoupí. Sloní býk přetlačený při konfrontaci sil se obvykle nevzdává napoprvé, takže se souboje několikrát opakují. V některých případech může takový boj skončit i ulomením klů. K vážným poraněním dochází jen velmi vzácně, když při vzájemném nárazu bodne kel jednoho ze soků. Souboj skončí podřízeným chováním slabšího jedince.K vážným soubojům mezi dvěma plně dospělými býky prakticky nedochází. Jakmile každý sloní samec pozná svou sílu, řídí se jeho vztahy v dospělosti stejným způsobem jako v rodinných skupinách. Většinou je hierarchie založena na velikosti a tak patřičné podřízené chování slabšího samce odvrátí spolehlivě každý konflikt.
Hrozba je součástí ochranného chování každého slona, stejně jako zastrašovací útok. Chování vyjadřující hrozbu se projevuje především roztažením uší do stran, zvednutím hlavy případně chobotu (zvětšení obrysu těla). Někdy přejde hrozba v zastrašovací útok, při němž slon se zdviženým chobotem popoběhne směrem k nepříteli a zatroubí.Z hlasových projevů je nejčastější pronikavé troubení, jímž vyjadřují podle výšky hlasu radost, úlek nebo útočnou náladu. Dunivé údery chobotu o zem mají význam při zastrašovacím útoku. Jedním z akustických signálů při komunikaci uvnitř skupiny je zvuk vznikající při jednom nebo několikerém prudkém plácnutí boltců o hlavu.Jiným sociálně uvědomovacím hlasem je hluboký zvuk, znějící jako kručení v břiše, kterým jednotlivá zvířata oznamují svou přítomnost nemohou-li se vzájemně vidět, např. při pasení ve vysoké trávě nebo hustém porostu (zvuk je velmi podobný zvukům pracujících sloních střev a žaludku, je však tvořen hlasovým aparátem).

Při setkání sloního býka s rodinnou skupinou se odvíjí charakteristické dominantní a submisivní chování. Dominantní býk částečně poroztáhne ušní boltce (mírná pohrůžka). Slonice pak zdraví příchozího napřažením chobotu příp. již zmíněným vložením jeho špičky do tlamy býka.Pak následuje čichová kontrola genitálií slonic.Vložení chobotu do tlamy je, jak se zdá, velmi důležité gesto, mající více významů. Někdy jím jednoroční slůňata zdraví plně dorostlého samce, který se dočasně připojí k jejich rodinné skupině (Douglas-Hamilton).Jak bylo často pozorováno,slouží rovněž i matkám k uklidnění nebo povzbuzení mláďat, která se něčeho polekala.

Když sloni pomáhají vstát zraněnému soukmenovci, vloží mu rovněž konec chobotu do tlamy. Z toho je zřejmý povzbuzující účinek tohoto gesta. Mláďata často vytahují chobotem matce z tlamy vzorek potravya tak se učí, čím se mají živit. Etologové se domnívají, že právě z těchto aktivit se uvedené chování vyvinulo. Známá a pověstná je vzájemná pomoc všech členů skupiny postiženému jedinci. Charakteristickým uklidňujícím chováním je vkládání konce chobotu do tlamy postiženého,případně vkládání chomáče trávy nebo listí (jakási obdoba krmení), dále akustický signál hlubokým kručivým nebo brumlavým hlasem, podpírání chobotem a zvedání na nohy.

Dospělí sloni nemají v přírodě nepřátele kromě člověka, který je loví prakticky již od doby kamenné. Naši předkové, lovící slony pro potravu podle principů predace nemohli existenci slonů nikterak ohrozit. Teprve dnešní člověk, jeho ziskuchtivost, rozpínavost a moderní zbraně přivedly slony na okraj zkázy.Statisíce slonů pozabíjených pro slonovinu a pronikavé změny, které člověk svou činností v domovině slonů působí zapříčinilo téměř jejich vyhubení. Nad jejich posledními zbytky si dnes lámou hlavu ochranáři celého světa, neboť sloni natěsnaní v posledních útočištích, která jim člověk ponechal, je pomalu ničí a nakonec hynou hladem.Okolnost, že sloni neregulují početnost vlastní populace tvoří dnes stěžejní problém národních parků. Člověk drasticky a nezvratitelně omezil pohyb slonů, kteří nyní žijí na některých místech v takové hustotě, v jaké nikdy nežili. Dochází tak k devastaci stromů a degradaci krajiny.V nár. parku Tsavo zahynulo několik tisíc slonů hlady. Přestože sloni značí své ochozy výměšky spánkové žlázy (otíráním), nelze je považovat za zvířata teritoriální v tom smyslu, že své okrsky nehájí, naopak se překrývají a nedochází k teritoriálním sporům ani tehdy,žijí-li natěsnáni na malém území.Proto se stává, že početná populace zničí potravní zdroje a začne hladovět.

Referát o slonovi

28. října 2008 v 18:12 | jaja |  sloni
ahojky!!mate za domácí úkol referát o slonovi?tak si našel tu správnou webovou stránku!!!


Slon africký a indický


Slon Africký
Slon africký je savec z řádu chobotnatců.Je to největší suchozemský savec,dorůstá až 4 m v kohoutku a dosahuje hmotnosti až 7 tun.Rekordní exemplář,zastřelený na počátku 20.století vážil dokonce12,24tuny.Mezi charakteristické znaky patří:dva citlivé ,,prstíky" na konci chobotu,obrovské ušní boltce,vysoké nohy a celkově štíhlejší postava, než u slona indického,čelo ubíhající dozadu a prohnutý hřbet.Samec i samice mají kly,které rostou celý život.Obývají poměrně rozmanité prostředí,můžeme je najít deštných lesích na savanách a vystupují až do 5000 m.n.m.Důležitý je pro ně dostatek potravy,vody a stínu, jinak jsou poměrně přizpůsobivý. Slon je výhradně býložravec,nepatří mezi přežvýkavce.Živý se trávou,listím,větévkami hustých keřových porostů a nezřídka také plody typickými pro rovníkové pralesy.Afričtí sloni jsou společenská zvířata a drží se pohromadě ve vysoce organizovaných skupinách tvořeni 10-12 samicemi a jejich mláďaty.Tyto skupiny se někdy dočasně shromažďují do stád o několika stech kusů.Samci žijí stranou v mládeneckých skupinách,starší jedinci pak samotářsky.Dospívají ve věku 25-ti let.V době páření přicházejí samci na krátkou dobu do stád, a soupeří o možnost spáření se samicemi.Samice mohou přijímat říjného samce kdykoliv během roku.Délka březosti je 22 měsíců.Jejich potomek váží při porodu okolo 120kg.Po dobu 5-ti měsíců se živí mateřským mlékem,teprve pak si začíná zvykat na rostlinou stravu.Sloni mají velmi jemný čich a vyvinutý sluch,kterým vnímají i pro lidi neslyšitelné infrazvuky,jimiž se dorozumívají na velké vzdálenosti.Navíc vnímají i otřesy půdy,způsobené například pohybem vzdálených zvířat,a zaznamenávají změny atmosférického tlaku.Sloni se dožívají 50-80 let ( výjimečně však i přes 80.Původní rozšíření slona zahrnovalo v podstatě celý Africký kontinent,dnes jsou téměř výhradně v rovníkové Africe. I přes obrovské snahy o jejich ochrany jsou stále vybíjeni pytláky.

Slon Indický
Má zaoblenější postavu než jeho africký příbuzný a je také nižší:u samce se výška 3 metry v kohoutku považuje za maximum,u samice zřídka přesahuje 2,5 metru.Další rozdíly jsou vypouklé čelo s dvěma čelními hrboly,menší ušní boltce a skutečnost,že samicím vždy kly nenarůstají.Slona indického lze považovat za pralesního připomínajícího způsobem slona afrického.Slonice z mláďaty tvoří nepočetné skupinky,samci inklinují spíž samotářskému životu.Ke skupinám samic se přibližují jen říji.Zvláštní chování slonů spojené s tímto stavem znali dobře krotitelé indických slonů.Toto období může trvat i dva až tři měsíce a často se objeví uprostřed období dešťů.Samec v této době intenzivně hledá samici.Ty mají 22 dní trvající cykly,z nichž 4 dny připadají na říji.Plod se v matčině těle vyvíjí 22 měsíců. Hmotnost mláděte při porodu může kolísat mezi 50 až 150 kg,průměrná porodní hmotnost je 110kg.Potrava slona indického odpovídá složení tomu,čím se živí jeho africký ''bratranec''.Nepohrdne bambusem, který patří mezi dřeviny.Občas žere také cukrovou třtinu a rýži,za což nebývá chválen místními zemědělci. Dospělé zvíře zkonzumuje denně nejméně 150kg zelené hmoty.

Slon a zase ten z Afriky...

28. října 2008 v 18:07 | jaaaaaaja |  sloni
Řád: chobotnatci (Proboscidea)
Čeleď: slonovití (Elephantidae)
Předkové tohoto řádu se na Zemi objevili před 50 milióny let. Pravděpodobný předek pochází z Asie a byl velikosti prasete divokého. Postupně nabývali velikost a svůj vrchol prožili ke konci třetihor. Postupně osídlili skoro celý svět, vyjma Austrálii a Antarktidu. Na celém světě žilo 352 druhů chobotnatců. Postupně však vymřely celé čeledě, vyjma mastodonta v severní Americe, který vyhynul až s příchodem moderního člověka, podobně jako mamut (příbuzný slonů). Do dnešních dnů přežili pouze dva zástupci čeledě slonovití - slon africký a slon indický.
V Africe žije slon africký ve dvou poddruzích Loxodonta africana cyclotis, tzv. pralesní slon a Loxodonta africana africana - savanový slon. Již poměrně dlouho však vědci uvažují nad tím, že se pravděpodobně jedná o dva samostatné druhy, jelikož morfologické znaky a genetické informace buněk vykazují značné odchylky - více v článku Existují v Africe dva druhy slona afrického?. Stále je však možné vzájemné křížení, ačkoliv je v přírodě díky rozdílným nárokům na prostředí zcela nepravděpodobné. Savanová forma slona má mnoho dalších forem, které jsou pravděpodobně jeho poddruhy.
VZHLED
Samec pralesní formy slona dorůstá v kohoutku 2,35 m, samice pouze 2,1 m. Váha kolísá u samců od 2,8 - 3,2 tuny, samice jsou lehčí 1,8 - 2,5 tuny. Savanová forma slona afrického je robustnější. Výška v kohoutku je u samců 3,2 - 4 metry, samice jsou nižší 2,5 - 3,4 m. Celková délka těla je u samců 7 - 9 m, u samic 6,5 - 8,5 m. V přírodě se dožívají okolo 60 let.
Slon se nedá zaměnit s žádným podobným tvorem díky svému chobotu. Slon je největší suchozemské zvíře na Zemi. Jeho chobot je velmi dlouhý, obratný a citlivý. Říká se, že slon dokáže ze země sebrat jehlu a podat ji ošetřovateli. Jedná se o nejsložitější svalový orgán ve zvířecí říši, který má přes 100 000 různých svalových vláken. Vznikl přeměnou nosu. Na konci chobotu se nacházejí dva citlivé hmatové "prstíky". Leží na proti sobě (na hoře a dole). Tento znak ho odlišuje od slona indického, který má pouze jeden prstík na hoře. Mláďata se v prvních měsících života učí, jak správně s chobotem zacházet.
Hlava je robustní, přesto lebka slona je velmi lehká. Obsahuje spoustu dutin, které lebeční kosti odlehčují.
Uši jsou velmi velké a slouží též k termoregulaci. Úměrně rostoucí teplotě okolí se zrychluje jejich pohyb vpřed a vzad.
Dva mohutné zuby (kly) mu vyrůstají z horní čelisti. Některé populace slona však kly postrádají. Kly jsou přeměněné řezáky a najdeme je u obou pohlaví a rostou po celý život. Podle opotřebení jednoho z klů, lze rozeznat, zda je slon "pravák" či "levák". Nejmohutnější kel byl zaznamenán u slona zastřeleného v Keni. Vážil 102 kilogramů a měřil 3,47m. Z klů se získává ceněná slonovina.
Kromě klů (2 zuby) mají též třenové zuby (12 zubů) a ploché mohutné stoličky (12 zubů), které se vymění 6-krát za život. Po ztrátě posledních stoliček slon uhyne hlady.
Sloni mají velmi jemný čich a dobrý sluch, kterým vnímají i pro lidi neslyšitelné infrazvuky (5-24 Hz). Tyto zvuky též vydává a dorozumívá se tak na velké vzdálenosti. Navíc vnímají i otřesy půdy, způsobené například pohybem vzdálených zvířat, a zaznamenávají změny atmosférického tlaku. Pravděpodobně slyší přicházející déšť, jelikož projevují značný neklid, pokud se déšť blíží.
Nejslabším smyslem je zrak.
Kůže slona postrádá srst a její barva je šedohnědá. Osrstěný je pouze konec ocasu. Kůže je pokrytá hmatovými chlupy. Na chobotu a pyscích jsou hmatové chlupy ve větší hustotě. Pokud je slon zbarven jinak, je to způsobeno bahnem, kterým se pokrývá. Bahno slouží jako ochrana před komáry a klíšťaty. Zároveň jim zjemňuje pokožku. V neposlední řadě je bahno důležité v termoregulaci. Chrání před přímým sluncem a při odpařování vody z bahna i chladí. Bahno tak nahrazuje slonům chybějící mazové a potní žlázy.
Obrovskou tíhu nesou sloupovité nohy. Sloni jsou prstochodci a došlapují jako baletky jen na špičky prstů. Ty jsou zarostlé ve svalech a kůži, takže vzniká plocha "chodidla". Chodidlo je vyztuženo pružným vazivovým polštářem, který tlumí otřesy a způsobuje, že se sloni dokážou navzdory své mohutnosti pohybovat naprosto tiše. Tímto polštářem vnímají též otřesy půdy. Na předních končetinách má obvykle 4 - 5 prstů na zadních 3 - 4.
Sloni jsou aktivní po většinu dne. Potravu shánějí 16 denně a pouze zbytek je věnován spánku (mezi 3 - 7 ranní hodinou). Sloni slyšitelně chrápou.
DVA DRUHY?
Pralesní forma se značně liší od savanového typu. Pralesní slon obývá tropické pralesy Afriky. Je celkově menší. Hlava nemá výrazné čelo, které od chobotu ustupuje - viz. obrázek. Charakteristický je též jiný tvar uší a rovnější kly. Chobot je štíhlý a směřuje kolno k zemi.
ROZŠÍŘENÍ A PROSTŘEDÍ
Sloni v současnosti žijí na jih od Sahary. Do 11.století však žili též u Středozemního moře. V současné době je populace slonu roztříštěna do několika izolovaných skupin. Zvláště je to patrné v západní Africe. Slon obývá snad všechny ekosystémy Afriky, vyhýbá se pouze afroalpínskému pásu. K životu potřebuje pouze dostatek potravy a vodu.
POPULACE
Za poslední desetiletí je pozorován značný úbytek slona. Původní populace čítala 5 až 10 miliónů jedinců. Lov pro jejich slonovinu (kly) znamenal vážné ohrožení. V roce 1992 bylo zaznamenáno již jen 600 tisíc jedinců. Po zákazu obchodu se slonovinou začínají početní stavy v jižní Africe opět růst. V západní Africe je však populace slona stále ohrožena.
POTRAVA
Sloni se živí rostlinou potravou. V savanách žerou trávu, v období sucha se živí též různými částmi dřevin. Pomocí klů dokáží drtit kmeny stromů či vyhrabávat kořínky. Rád se živý různými plody a květy. Denní spotřeba potravy je u dospělých jedinců mezi 150 - 300 kilogramy. Složení potravy je závislé na ročním období. U savanového typu tvoří trávy v období dešťů 80% potravy. V období sucha podíl travin klesá na 40% a zbytek tvoří dřeviny. Pralesní forma preferuje různé plody.
Vody vypijí mezi stem až 220 litry, někdy je uváděn údaj 80 l. Voda je pro život nezbytná a sloni dokáží pro ukojení žízně hloubit ve vyschlých korytech řek hluboké jámy - studny.
Zvláštností jsou sloni obývají pošť Namib. Dospělí sloni si dokáží v hrtanu (hrnatové kapse) uchovat vodu, kterou si pak při teplotách nad 40°C nabírají chobotem a kropí si s ní uši, aby se ochladili.
Důležitou složkou potravy jsou též minerální hlíny bohaté na soli.
Nezbytnou roli při trávení potravy hrají mikroorganismy (obrvení prvoci), které u slonů nežijí v žaludku, jak to známe u přežvýkavců, ale v tenkém a slepém střevě. Vzhledem k tomu, že nepřežvykují, jejich trávení potravy není příliš efektivní (stráví pouze 44% zkonzumované potravy), proto se slon musí živit skoro po celý den a v enormním množství. Jejich trávicí systém vydává slyšitelné zvuky, jak v trávicím traktu kvasí potrava.
ROZMNOŽOVÁNÍ
Při rozmnožování hraje pravděpodobně svou roli délka penisu slona (mladý samec se může pářit se slonicí, přesto ji však není schopen oplodnit). U dospělých samců je penis dlouhý 1 metr a je esovitě prohnutý. Jeho konec směřuje vzhůru. Samice má 40 cm dlouhou pochvu, která je umístěna mezi zadníma nohama nikoliv pod ocasem. Při páření se samec musí postavit na zadní nohy. Před vlastním aktem samec samici pronásleduje a jeli ochotna k páření, vzájemně se dotýkají choboty a těly. Vlastní akt páření trvá asi minutu.
Po 22 měsících březosti rodí samice zpravidla jediné slůně, které váží okolo 120 kg a je vysoké 1 metr. Porod probíhá v noci a je velmi rychlý. Mládě je hned od narození pohyblivé. Po porodu přicházejí k mláděti ostatní členové rodiny a chobotem ho očichávají. Slůně se živí mateřským mlékem z prstních žláz samice. Žlázy se před porodem nalijí mlékem a jsou umístěny mezi předními končetinami. Slůně mléko pije zprvu tlamou, protože chobotem se to naučí až za půl roku. Sloní mléko obsahuje 9% tuku, 7% laktózy (mléčný cukr) a 4% bílkovin. Zbytek tvoří voda. S jedním litrem mléka přijme slůně cca 880 kcal a slůně ho denně zkonzumuje 12 litrů. Slůně přibere každý měsíc 9 až 20 kg. Samci rostou rychleji. Růst se pravděpodobně nezastaví až do smrti (To pravděpodobně vysvětluje rozdílnou váhu starých jedinců, která se liší až o dvě tuny). Samice se o mládě stará dva roky.
Většina mláďat se zpravidla rodí v období dešťů. Jelikož v savaně je v tomto ročním období dostatek potravy. Pralesní slon však žádnou vazbu na dostatek potravy nemá a mláďata se rodí v průběhu celého roku. Sloní samci pohlavně dospívají ve věku 25 let. Samice dospívají ve věku 10 - 12 let. Interval mezi dvěma obdobími březosti samice je mezi 4 - 9 lety, vše záleží na dostupnosti potravy.
SOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ
Sloni jsou společenská zvířata a drží se pohromadě ve vysoce organizovaných matriarchálních (samičích) skupinách, tzv. rodinách, ve kterých nalezneme pouze samice a dospívající mláďata. Základ rodiny tvoří dominantní samice, často již neplodná, a její příbuzné (většinou dcery). Při ztrátě dominantní samice je stádo dezorientováno. Nejstarší slonice se však brzy ujme vedoucí role ve stádě. Typická rodina slonů má okolo 10 jedinců. Mohou se však v období hojnosti potravy seskupit do větších stád, která jsou však vždy příbuzenském vztahu - tzv. klanů. Pokud se různé rodiny slonů sloučí v klan. Jednotlivý sloni se radostně vítají (troubí, plácají ušima a dotýkají se choboty). V ojedinělých případech se mohou sloučit i jednotlivé klany a pak dosáhne stádo až 1000 kusů.
Domovské území rodiny je velmi závislé na dostupnosti potravních zdrojů. Plocha území činí např. v nížinných lesích (Manyara NP, Tanzanie) jen 14 km2 po 3500 km2 v aridních oblastech.
Dospívající samci skupinu opouštějí ve věku 12 let a na krátkou dobu vytváří mládenecké stáda o velikosti od 2 do sta samců. Mládenecká stáda migrují po rozsáhlých územích. V období, kdy sloni pohlavně dospějí, opouštějí stádo a žijí "samotářsky", resp. ve skupině s jedním či více "kamarády", kteří jsou vždy nablízku. V době páření, které se nazývá "musth" přicházejí samci na krátkou dobu do samičích stád a soupeří o možnost spáření se samicemi, zpravidla se svými "kamarády". Tyto střety však nejsou přímé, ale častěji slabší jedinec ustoupí silnějšímu.
Velmi staří samci žijí po zbytek života na jednom místě.
PREDÁTOŘI
Slon v přírodě v podstatě nemá přirozených nepřátel. Pouze velmi mladí jedinci se mohou stát obětí hyeny skvrnité či lva. Sloni se brání seskupením v těsnou skupinu, kterou vytvoří neproniknutelnou hradbu těl. Mláďata jsou při této formaci vždy uprostřed stáda. Pokud hrozí přímé nebezpečí, vůdčí slonice okamžitě zaútočí. Typickou hrozbou je roztažení uší a slyšitelné troubení.
SLONOVINA
Pro slony je největší hrozbou člověk, který měl odnepaměti zájem o slonovinu. Především zpracování slonoviny v Asii a Evropě přivedlo slony na okraj vyhubení. V předminulém a minulém století se z Afriky oficiálně vyvezlo na 1000 tun slonoviny, což každý rok představovalo zabití 100 tisíc slonů. Číslo však nebude úplné, jelikož na konci minulého století kvetl nelegální obchod se slonovinou. V současné době je obchod se slonovinou přísně regulován.

Slon

28. října 2008 v 18:05 | jalousek |  sloni

Slon

Jak číst taxobox
Slon
Slon indický
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Podkmen:Obratlovci (Vertebrata)
Třída:Savci (Mammalia)
Řád:Chobotnatci (Proboscidea)
Čeleď:Slonovití (Elephantidae)
Rod:Slon (Loxodonta) a (Elephas)
Druhy
Slon je největší žijící suchozemský savec. Při narození váží okolo 100 kg. Samice slona je březí 20 až 22 měsíců, což je nejdelší doba březosti u suchozemského zvířete. Slon se dožívá 60 až 70 let. Největšího slona zastřelili v Angole v roce 1974, vážil 12 000 kilogramů. Sloni jsou v současnosti přísně chráněný druh po celém světě.

Obsah

Základní informace

Slon je charakteristický svým chobotem, což je kombinace nosu a horního rtu, který používá pro získání potravy. Chobot slouží zejména pro získání potravy, které je příliš vysoko a slon je schopen jím zvednout náklad o hmotnosti až 1 tuny. Sloni mají také kly. Tyto velké zuby jim vyčnívají z tlamy. Sloní kly jsou jedním z hlavních důvodů jejich lovu. Obchod s nimi je zakázán v mnoha státech.


Potrava

Sloni jsou býložraví a tráví denně až 16 hodin konzumací rostlinné potravy. 50 % potravy tvoří trávy. Zbytek je listí, kořínky, ovoce, semínka či květiny. Dospělý slon dokáže sežrat 140 až 270 kg potravy za den. Trávicí ústrojí slona je schopno zpracovat pouze 40 % celkového zkonzumovaného množství, zbytek projde nestráven zažívacím traktem

Lov

Lov slonů, ať již legální nebo ilegální má neočekávané důsledky v anatomii slonů. Afričtí lovci slonů zabíjí slony s velkými kly, což dává šanci přežít slonům, kteří mají malé nebo žádné kly. Díky potlačování genu, který vytváří kly, se objevují v některých populací sloni, kteří mají až o 30 % menší kly. Sloni bez klů, kdysi velmi ojedinělá genetická anomálie, se nyní velmi rozšiřují. Efekt slonů bez klů může mít velmi závažné důsledky na prostředí, včetně slonů samotných. Sloni používají své kly k "orání" země při hledání minerálů, vegetace či při boji mezi samci.


Domestikace

Trénink slonů k přepravě dřeva v Thajsku
Sloni byli a jsou používáni k různým účelům. Váleční sloni byli používáni armádami na indickém subkontinetnu a Peršany. Byli používáni v hellénistických říších, Ptolemaiovců a Seleukovců. Kartaginský vojevůdce Hannibal použil slony ve svém tažení proti Římu, kdy s nimi dokonce překročil Alpy.
Indičtí sloni jsou používání pro transport ale i pro zábavu, jsou velmi známí v cirkusových představeních. Nicméně sloni nebyli nikdy plně domestikováni, samci slonů jsou v období říje velmi nebezpeční a obtížně se kontrolují. Sloni používaní lidmi jsou převážně samice. Váleční sloni jsou výjimkou.
Je ekonomičtější chytit divokého mladého slona, než vychovat slona v zajetí.

Africké slony se obvykle nepodaří domestikovat, ačkoliv někteří dobří chovatelé uspěli tím, že přivedli k africkému slonu slona indického.[zdroj?]


Druhy

Jsou známy dva druhy slonů - slona afrického a slona indického (Elephas maximus). Africký slon je větší než asijský (měří až 4 m a váží 7 500 kg) a má větší uši. Cirkulace krve v tepnách boltců slouží k lepšímu ochlazování pod africkým sluncem. Zatímco samice slona afrického má kly, samice slona indického je nemá. Na rozdíl od svého asijského bratrance má africký slon na chobotu dva "prsty" .
V Africe se objevují dvě populace slonů - savanní a pralesní. Poslední genetické studie ukázaly, že se jedná o dva rozdílné druhy. Pralesní populace je nazývána Loxodonta cyclotis, slon pralesní, zatímco savanová dostala jméno Loxodonta africana. Tato reklasifikace druhu byla důkazem, že je možné dvě tak malé populace rozdělit do dvou živočišných druhů.
Teprve nedávno byl uskutečněn významný objev - Slon nepálský (nebo také himalájský - oficiální název ještě nebyl uznán). Pověsti o něm nebyly brány vědci vážně, ale v roce 1992 se ho povedlo badateli Johnu Blashford-Snellovi objevit a fotograficky zdokumentovat. Značně se liší od Slona indického, je agresivnější, větší, a jeho charakteristickým znakem jsou dva hrboly na hlavě. Jedná se zřejmě o poddruh slona indického nebo také o zcela nový druh. Pro úplnou vědeckou analýzu se čeká na uhynulého jedince či nalezení kosterních pozůstatků.

Systém slonů

V minulosti se na Zemi vyskytovalo mnoho druhů slonů, z nichž drtivá většina vyhynula. Zde je jejich kompletní taxonomický systém počínaje čeledí Slonovití.[1][2]

slon africký

28. října 2008 v 18:02 | jaja |  sloni

Slon africký

Jak číst taxobox
Slon africký
Slon africký
Slon africký
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Podkmen:Obratlovci (Vertebrata)
Třída:Savci (Mammalia)
Řád:Chobotnatci (Proboscidea)
Čeleď:Slonovití (Elephantidae)
Rod:Slon (Loxodonta)
Druh:Slon africký (L.africana)
Binomické jméno
Loxodonta africana
Blumenbach, 1797
Poddruhy
  • Slon stepní (L. a. oxotis)
  • Slon trpasličí (L. a. pumilio)
Slon africký (Loxodonta africana) je savec z řádu chobotnatců. Je to největší suchozemský savec, který dorůstá výšky až 4 m. Slon africký se vyskytuje roztroušeně v celé Africe jižně od Sahelu, ale v dřívějších dobách se prokazatelně vyskytoval v mnohem hojnějším počtu na celém kontinentu, i v severní Africe. Obývá poměrně rozmanité prostředí. Slony můžeme najít v deštných lesích, na savanách a vystupují až do horských oblastí do 5000 m.n.m. Sloni jsou poměrně přizpůsobiví - důležitý je pro ně jen dostatek potravy, vody a stínu.

Obsah

Rozměry

  • Výška v kohoutku: 3-4 m
  • Délka těla: 7-9 m (samice 6,5-8,5m)
  • Hmotnost: 6-7 tun (samice 4 tuny)
  • Rychlost chůze/běhu: 6 km/h - 40 km/h
  • Délka života: 60-80 let
  • Největší dosud popsaný jedinec tohoto druhu slona, který byl v roce 1955 zastřelen v Angole, vážil neuvěřitelných 12,24 tuny a v kohoutku měřil 4,2 metry.

Vzhled

Slon africký má silnou, ale pružnou kůži šedivého až šedohnědého zbarvení bez srsti. Chlupy má jen na konci ocasu. Na celém těle je pokrytý hmatovými chloupky, které jsou více koncentrované na chobotu. Mezi charakteristické znaky patří dva citlivé "prstíky" na konci citlivého chobotu, který slouží k dýchání, čichání, pití, sprchování a podávání potravy. Dalším výrazným znakem jsou obrovské ušní boltce na jeho velké hlavě, pomocí kterých si chladí tělo jako s vějířem. Má vysoké nohy a štíhlou postavu, čelo ubíhající dozadu a prohnutý hřbet. Samec i samice mají kly, které rostou celý život. Největší kly, jaké byly u slona zjištěny, měřily přes 3 metry a vážily přes 100 kg.
Sloni mají velmi jemný čich a dobrý sluch, kterým vnímají i pro lidi neslyšitelné infrazvuky (5-24 Hz), jimiž se dorozumívají na velké vzdálenosti. Navíc díky tomu sluchem vnímají i otřesy půdy, způsobené například pohybem vzdálených zvířat, a zaznamenávají změny atmosférického tlaku.
Tato zvířata, i když jsou schopná běhat velmi rychle, upřednostňují spíše chůzi přibližně stejně rychlou jako u člověka. Na zem totiž při pomalejší chůzi našlapují měkce a pohybují se téměř neslyšně. Došlapují jen na konečky prstů srostlé rosolovitým vazivem do polštáře, který tvoří celé "chodidlo" a slouží jako tlumič.

Způsob života

Sloní stádo v Národním parku Sweetwater v Keni
Sloní stádo v Národním parku Sweetwater v Keni
Afričtí sloni jsou společenská zvířata a drží se pohromadě ve vysoce organizovaných skupinách tvořených deseti až dvanácti samicemi a jejich mláďaty. Skupinu vede dominantní samice, která je spřízněná se všemi členy tlupy. Tyto skupiny se někdy dočasně shromažďují do stád o několika stech kusů. Samci žijí stranou v mládeneckých skupinách, starší jedinci pak samotářsky. Dospívají ve věku 25-ti let. V době páření přicházejí samci na krátkou dobu do stád, a soupeří o možnost spáření se samicemi. Sloni mají i velmi vyvinuté sociální cítění. Když někdo ze stáda zemře, ostatní sloni ho "pochovají" pod hromadu dříví a několik hodin truchlí.
Stádo slonů dovede překonávat značné vzdálenosti, ale drží se při tom v blízkosti vody, protože každý slon potřebuje denně pít až 130-190 litrů vody a rád se koupe. Když je voda dost hluboká, ponoří se až na dno a dýchá jen chobotem, který slouží jako periskop. Při koupání na své tělo chobotem nastříká bahno z břehu a chrání se tak nejen před obtížným hmyzem, ale i proti přehřátí organismu v horkých dnech.


Dorozumívání

Sloni se potřebují dorozumívat a činí tak hlavně při hledání potravy v lese, když na sebe členové stáda navzájem nevidí. Vydávají hluboký bručící hlas, který se dříve považoval za kručení v břiše, ale dnes se ví, že ho slon vydává kloktáním v chobotu. Když je slon spokojený, mručí tlumených zvukem, ale když se vyleká, prudce a krátce zatroubí.
Mladí samci se při bojových hrách staví proti sobě a zamávají choboty. Pak se proti sobě rozeběhnou a začnou se chobotama přetlačovat. Když se ani jednomu nepodaří druhého přetlačit, vrátí se oba zpět na původní místo a souboj začnou znovu. Dominantní jedinec si ve skupině zjednává pořádek jen zatočením chobotu nebo zvířením prachu. Někdy je při tom slyšet i sloní troubení.

Potrava

Sloni jsou býložravá zvířata. Jejich jídelníček závisí přímo na to, kde se zrovna jedinec nachází. Všichni ale musí denně spořádat až 225 kg potravy. Takto velké množství potravy musí požírat 15 až 18 hodin denně. Z toho jim zbydou jen přibližně 4 hodiny denně na spánek. Potrava navíc není v těle dobře zpracovávaná a zužitkuje se jen z 35-40%, takže slon vyprodukuje denně až 180 kg trusu a 40-60 litrů moči.
Potravu si slon podává chobotem až do jícnu. Má málo zubů, navíc stoličky důležité pro drcení rostlinné potravy má jen čtyři. Potravu tak může jen rozžvýkat, proto má slon tak malou účinnost trávení. Když ztratí všechny zuby, nemá už v tlamě moc možností potravu rozžvýkat a slon umírá hlady, protože žaludek nerozžvýkanou potravu nerozloží. To se stává zhruba v 70 letech sloního věku.
Dvě sloní samice s mláďaty
Dvě sloní samice s mláďaty

Rozmnožování

Samice jsou říjné 2-6 dní každé dva měsíce a rodí zpravidla jednou za čtyři roky. Mládě se většinou rodí jedno po 22 měsíční březosti, výjimečně se rodí dvojčata. Při porodu samici hlídají její společnice ze stáda, aby ochránily ji i mládě. Slůně měří po porodu jen 85 centimetrů a váží 110 kg. Samice své mládě kojí dva roky. Po uplynutí této doby slůně zůstává u matky, i když ta má již dalšího potomka. Samice se pak stará naráz i o tři různě stará mláďata. Sloni dospívají zhruba v deseti letech, ale do rozmnožování se zapojují až za dalších 5 až 10 let. Když je mládě napadeno, matka jej velmi zuřivě brání.

Ochrana druhu

Dříve se v Africe vyskytovalo na miliony kusů těchto zvířat, ale díky pytláctví jsou jejich stavy nižší. Sloni se často zdržují v Národních parcích, kde se cítí bezpečněji. Ve většině zemí jsou sloni afričtí chráněni zákonem a jejich nezákonný lov se přísně trestá. I když je tento slon považován za zranitelný druh, jeho stavy se v jednotlivých lokalitách značně liší. Podle IUCN není znám přesný celkový počet jedinců, ale v jedné oblasti na východě Afriky se na ploše 20 000 km² pohybuje okolo 10 000 jedinců, které mohou decimovat okolní floru, zatímco z mnoha míst slon zcela vymizel. V současnosti se ani neví, jestli populace slonů roste nebo klesá, protože jedna sloní generace má až 25 let a obsáhlejší analýza by trvala také tak dlouho, ale na základě pozorování se zdá, že ve většině oblastí počet slonů oproti předchozí generaci klesl.
http://ideaforme.blog.cz/http://www.biolib.cz/cz/image/id18608/?bsid=c1d51d457b85a72daa7ca7b29f4f7027http://www.afrikaonline.cz/view.php?cisloclanku=2001082701

obrázky slonů asijských

28. října 2008 v 17:54 | jaja |  sloni

Tučňáček císařský

28. října 2008 v 14:19 | jaja |  tučňáci
Tučňák císařský
Největší druh tučňáka. V zimě samice klade jediné vejce, překulí jej po horní ploše nohou samci, aby nezmrzlo, a odchází do moře, odkud se nevrací dříve než na jaře. Samec po tu dobu nosí vejce na nohou, shora překryté opeřeným kožním záhybem. Postí se až do návratu své partnerky, předá ji vyklubané mládě a odchází do moře. Později se vrací zpět, aby pomáhal pečovat o mládě. Tučňák císařský se potapí do hloubky až 530 m a na dobu 20 minut a při cestách mořem, kdy loví potravu, cestuje do vzdálenosti až 1 000 km.
Výška: 1,1 m
Hmotnost: až 37 kg
Rozšíření: cirkumpolárně kolem Antarktidy

O5 tučňák císařský

28. října 2008 v 13:47 | jaja |  tučňáci
Tučňák Císařský


-je až 120 cm vysoký
-váží přes 10 kg
-hnízdí na ledových březích antarktidy v době, kdy panuje dlouhá polární noc a kdy teplota klesá na 30-50 ºC pod bod mrazu
-odolávají drsnému antarktickému podnebí a vysedávají v té době své jediné vejce
-sameček si pokládá vejce na nohy,aby neleželo na ledě,a svrchu je přikrývá tlustým záhybem břicha
-mládě se líhne asi po dvou měsících
-samec po celou tu dobu zůstává o hladu a teprve po vylíhnutí mláděte se jde do moře nakrmit a střídavě se samicí pak přináší mláděti potravu
-mláděse dlouho drží v úkrytu peří mezi nohama rodičů,aby nezmrzlo
-teprve začátkem polárního dne mláďata dorůstají a pak se spolu s rodiči vydávají na cestu k moři,které je často vzdáleno mnoho kilometrů od hnízdiště
-v moři loví tučňáci potravu, ryby a různé korýše
žijí vesměs v obrovských společných koloniích
Něco víc...
Tučňák císařský je ze všech tučňáků nejlépe přizpůsoben těm nejchladnějším klimatickým podmínkám.Tučňák požírá hlavně korýše, dále pak ryby, nebo třeba hlavonožce. Plave podobně jako delfín. Chvíli pod vodou a chvíli nad hladinou. Někdy loví i ve skupinách. Ve vodě je téměř pořád. Shání potravu, aby v době půstu (tj. v době rozmnožování) vydržel bez jídla. Vytváří si tak velkou vrstvu podkožního tuku.Jeho tělo je jako stvořené k plavání. Díky jeho tvaru klade minimální odpor vodě. Plave rychlostí 5-10 km/h, ale na krátké vzdálenosti dokáže vyvinout rychlost i 20-30 km/h.Pod vodou vydrží maximálně 18 minut. Jeden tučňák se potopil do hloubky 382 m a po dvou minutách přestávky ještě jednou do hloubky 370 m. Jestli to bylo běžné počínání, nebo "tučňácký" rekord, to není jisté, stejně jako to, jak mohou vydržet tak obrovský tlak v takové hloubce. Na začátku antarktické zimy je pro tučňáky čas rozmnožování. Opouštějí volné moře a vydávají se ve skupinách (někdy až 10 000 jedinců) na svou cestu. Kráčejí v řadě za sebou. Jdou velmi pomalu (1-2 km/h), ale zato velmi vytrvale. Celou dobu nejí (ztratí za čtyři měsíce 25-40 % své hmotnosti) a zastavují se jen na spaní. Někteří jdou a jiní se kloužou po břiše. Až dorazí na místo rozmnožování, utvoří si dvojce (samec a samice), které jsou každý rok jiné. Svého partnera poznají podle hlasu. Musí si ho zapamatovat, aby ho poznali mezi tisíci jinými tučňáky. Každý tučňák má jiný hlas. Za 10-15 dnů po páření snášejí samice jediné, 450 g těžké vejce. Samice a samec si po snesení vajíčka několik hodin zpívají. Poté samice předává vejce samci. Samice zanedlouho samce opustí a jde do vody po potravu, protože už 40-50 dní nejedla. Samec musí ještě zůstat s vajíčkem, které má ve své "kapse", kde teplota neklesne pod 34 °C. Kapsa je mezi nohama a břichem. Vajíčko je chráněné kůží, která břicho obemkne a nemůže tam tak pronikat ledový vzduch. Mláďata se sdružují do skupin. Tisknou se k sobě a vzájemně se zahřívají, protože teplota někdy klesne i na -50°C.
Peří tučňáků nedokáže žádný vítr nadzdvihnout ani profouknout. Tvoří 87 % tepelné izolace. Těch zbývajících 13 % izolace zajišťuje podkožní tuk. Tučňák císařský je největší z tučňáků. Žije na Antarktidě. Jeho ocas je malý a slouží jako kormidlo. Jeho peří je vodovzdorné a obsahuje vrstvu vzduchu. Nad očima má tučňák "solné žlázy", které vylučují z těla přebytek soli. Při jeho pelichání to není jako u jiných zvířat. Nová pera vytlačí ty stará a tučňák tak není nikdy na nějakém místě bez srsti. Jejich nohy mají plovací brány. Jsou robustní a na dlouhých prstech jsou silné drápy, které usnadňují chůzi po ledu. Dožívají se asi 30 let.

Jen a pouze tučňák císařský

28. října 2008 v 13:22 | jajaja |  tučňáci

Tučňák císařský

Tučňák císařský je nejen největším, ale také i nejodolnějším mořským ptákem. Žije na ledových polích Antarktidy a bez problémů snáší třicetistupňové mrazy i ledové vichřice.

Tučňák císařský - latinský název

Aptenodytes forsteri

Tučňák císařský - rozšíření

Tučňák císařský je nejjižněji hnízdícím ptákem světa. Jen vzácně se vyskytuje za hranicemi jižního polárního kruhu.

Tučňák císařský - výška

Samci tučňáka měří 100 až 115 centimetrů, samice 100 až 110 centimetrů.

Tučňák císařský - hmotnost

Hmotnost tučňáků se pohybuje od 20 do 40 kilogramů.

Tučňák císařský - způsob života

Tučňák císařský je společenský druh, který žije v koloniích čítajících 500 - 20 000 párů.

Tučňák císařský - zvláštní přizpůsobivost

Tučňák císařský má několik fyziologických vlastností, které mu umožňují přežít i v extrémních mrazech. Tučňák má velmi husté peří - z jednoho centimetru čtverečního vyrůstá až dvanáct per. Jsou krátká a tuhá a navzájem se těsně překrývají. Nejvíc přispívá k tělesné izolaci krátké prachové peří. Vrstva podkožního tuku představuje účinnou izolaci a zároveň zásobu energie. Mají vyvinuté zvláštní ústrojí v dýchacích cestách, které minimalizuje ztráty tepla způsobené dýcháním. Křídla a nohy mají jsou prokrveny tak, aby průtok krve v nich byl co nejpomalejší.

Tučňák císařský - potrava

Tučňáci loví ryby, sépie a korýše. Pod vodou nejsou příliš rychlí, dosahují rychlosti šest až osm kilometrů za hodinu.

Tučňák císařský - nepřátelé

Mezi největší nepřátele tučňáků patří burňák. Burňáci mají na svědomí až třetinu ztrát mláďat tučňáků.

Tučňák císařský - rozmnožování

Námluvy tučňáků císařských začínají v březnu a v období od května do července, v temné antarktické zimě, snáší samice jediné vejce, které váží přibližně 450 gramů. Hnízda si tučňáci nestavějí, protože nemají z čeho. Aby uchránili vejce před promrznutím, pokládají si je ne nohy a překrývají zvláštním záhybem kůže z břicha. Každému předání vejce mezi rodiči předchází složitý rituál, při kterém oba tučňáci stojí proti sobě se zobáky vztyčenými vzhůru a křičí. Asi po dvou týdnech samice svěří vejce samci a vydá se na cestu k moři. Samec zahřívá vejce ještě dalších 40 až 50 dní. Všichni starostliví otcové se tisknou těsně k sobě, aby se alespoň trochu zahřáli. Krátce před vylíhnutím mláděte se samice vrací zpět.

Tučňák císařský - věk

Tučňáci se dožívají průměrného věku 20 let.

Tučňák císařský - ochrana

Tučňák císařský má jen málo nepřátel, neboť se vyskytuje v oblastech, kde jen málokterá zvířata dokáží přežít. Populaci tvoří přibližně 150 000 párů, ale jejich existenci ohrožuje znečištění polárních moří.

Tučňák císařský - zajímavosti ze světa tučňáků

  • Tučňák císařský se dokáže potopit až do hloubky 265 metrů a pod vodou vydrží téměř 18 minut, což je nejlepší výkon ze všech ptáků.
  • Během období rozmnožování přijímají samci potravu jen velmi málo nebo vůbec ne. Od března do července tak musejí vydržet půst trvající 110 až 115 dní.
  • Tučňák císařský je velmi zdatný cestovatel. Některé kolonie jsou vzdáleny až 300 kilometrů od pevniny.
  • Narozdíl od létavých ptáků nemá tučňák císařský lehké, vzduchem vyplněné kosti. Proto se nemusí tolik namáhat, aby zůstal pod vodou.
  • Mimo vodu působí tučňák císařský velmi nemotorně. Avšak na hladkých zledovatělých plochách se umí klouzat po břiše s překvapující lehkostí.

Tučňáci

28. října 2008 v 13:18 | jajajajaja |  tučňáci
  • Tučňáci jsou primitivní skupina ptáků, specializovanaá na život ve vodě.
  • Jejich proudnicové tělo je dokonale přizpůsobeno pohybu pod hladinou. Vědci tvrdí, že tučňák neplave, ale pod vodou létá. Koeficient odporu jejich těla činí 0,03, což je desetkrát méně, než dosahují moderní ponorky. Plave rychlostí 30 km/h, tedy více než čtyřikrát rychleji než olympijští rekordmani. Dokáže z vody vyskočit až na 2 metry vysoký břeh. Energetická spotřeba je přitom poměrně nízká - na ulovený kilogram krilu uplave tučňák 100km.
  • Na sněhu a ledu dokáže tučňák vyvinout v krajní situaci rychlost až 60km/h. Dosáhne toho klouzáním po břiše, za mohutného odrážením se jeho silnými křídly.
  • Známe 18 druhů, ti nejmenší jsou vysocí jen 40 cm a ti nejstatnější kolem 120 cm.
  • Na břeh se vydávají jen při rozmnožování.
  • Některé druhy žijí v párech po celý život, jiné jen během hnízdění.
  • Mají rafinované zbarvení: tmavá svrchní část těla je při pohledu shora činní nepostřehnutelnými a právě tak jako světlé břicho v opačném směru.
  • Opeření jim skýtá dokonalou tepelnou ochranu. Na jednom cm2 pokožky vyrůstá až 12 peříček, dlouhých asi 3 cm a naskládaných na sebe tak hustě, že jsou jedinečnou tepelnou izolací. Proto se jim při sněhových bouřích na hlavě a na zádech tvoří netající sněhový pokryv, který je chrání.
  • Peří si pravidelně promašťují, aby jím neprotékala voda.
  • Ve slané vodě s teplotou pod bodem mrazu je chrání i tlustá vrstva podkožního tuku. Potíže mohou nastat, když pták zhltá velké množství studené potravy o teplotě blízké nule. Ta může silně prochladit žaludek a snížit celkovou tělesnou teplotu. Pro vědce je zatím záhadou, proč za těchto podmínek neuhynou.
  • Žaludek tučňáků je rozměrný a odborníci s úsměvem prohlašují, že to není zvíře, ale trávicí soustava s nohama dole a hlavou nahoře.
  • Hnízdní kolonie některých druhů čítají statisíce jedinců, a přesto každý z nich nalezne toho druhého z páru, či své mládě.
  • Každé mládě má svůj specifický hlas a pomocí něj je pak rodiče rozlišují.
  • Nemají mnoho nepřátel. Na souši a ledu prakticky nikoho, ve vodě pak některé druhy tuleňů a kosatky. Na mláďatech se přiživují velcí mořští ptáci.
  • Dožívají se průměrně dvaceti roků.

    Kde tučňáky najdeme

    Tučňáky lze nalézt jen na jižní polokoli. Nejsou však omezeni pouze na Antarktidu, jak si většina lidí myslí, některé druhy zasahují až k rovníku.
    Oblasti kolem Antarktidy patří totiž k nejbohatším a nejproduktivnějším mořím na zemi, a jistě proto se tyto úživné chladné vody staly nejen kolébkou tučňáků, ale i jiných mořských ptáků.
    I rozšíření tučňáků v teplých oblastech je podmíněno chladnými mořskými proudy vznikajícími v Antarktidě. Chladný Humboldtův proud ochlazuje jihozápadní část Jižní Ameriky, Benguelenův proud jižní Afriku, Západoaustralský proud Austrálii.

Rozdělení tučňáků



Tučňák císařský (Aptenodytes forsteri, Gray 1844)

Je to největší druh tučňáka, váží až 46 kg a délka těla přesahuje až 1 m (115 cm). Žije na pobřeží Antarktidy a na ostrůvcích v její blízkosti. Známe kolem 20 kolonií těchto tučňáků s počtem od 200 párů až po 50 000 párů (Coulmanův ostrov). Současný stav se odhaduje na 240 000 hnízdících ptáků. Tučňáci císařští patří k ptákům přizpůsobeným k nejtvrdším životním podmínkám na naší planetě. V době hnízdění musí odolávat teplotám i přes -40°C

Tučňák patagonský (Aptenodytes patagonica, Miller 1778)

Je menší než Tučňák císařský, váží 21 kg a délka těla 95 cm. Žije většinou ve velkých, až několikatisícových koloniích na subantarktických ostrovech Marino, Crozetových, Kerguelenových, Macquariově, Heardově a na ostrovech Falandských.

Tučňák žlutooký (Megadyptes antipodes, Hombr. et Jacq. 1841)

Má hmotnost těla 5-8,7 kg a délku 66 cm. Je zbarven převážně š

Kobra královská

28. října 2008 v 9:06 | jááára |  plazi a obojživelníci

Kobra královská

Kobra královská

Kobra královksá je největší jedovatý had, specializovaný lovec ostatních hadů. Někdy dorůstá i větší délky než je 5 m a to jí umožňuje přemoci a usmrtit i hady značné velikosti. Při ohrožení nadzvedá přední třetinu těla do výše 1,5 m, rozšíří svou úzkou kapuci a může zaútočit směrem dolů, i když jen vzácně se pokouší užtknout. Je to poměrně šíhlý had s hladkými šupinami, dobrý plavec a často se vyskytuje poblíž vod. Dospělí jedinci jsou jednobarevně hnědí, mladší jsou tmavší a zdobení příčkami ve tvaru písmene V na hřbetě. U těchto hadů je obvyklé, že partneři spolu zůstávájí po dobu celého období rozmnožování. Samice kladou 21 - 40 vajec, většinou do hormad odumřelé vegetace. V zajetí se může kobra královská dožít až 20 let.

Délka: 3 - 5 m
Rozšíření: jižní a jihovýchodní Asie

Něco málo o kobře indické

28. října 2008 v 9:04 | jára |  plazi a obojživelníci
Kobra indická
Kobra indická(Naja naja)
Dospělí jedinci jsou tmavě hnědí, tmavě olivoví až černí, s charakteristickou kresbou brýlí, která ale může někdy chybět. Díky ní si tato kobra vysloužila lidovou přezdívku "brejlovec". Je dlouhá až 1,5 m. Kresba brýlí na svrchní straně krku je dobře patrná především u mladších hadů. Na hřbetě je žluté a bílé tečkování, které se často prolíná do vzoru úzkých světlých příčných proužků. Spodní strana těla je šedá nebo žlutavá, s tmavým pruhem na spodní straně krku.
Nalezena bývá na travnatých plochách v obdělávané krajině a v blízkosti vesnic, často také v blízkosti rýžových polí. V Himálaji vystupuje kobra indická až do výšek okolo 4000mn.m. V květnu až červenci klade samice 9-36 vajec, inkubační doba je 55-80 dní a vylíhlá mláďata měří 24-26cm.
Žere : hlodavce, žáby a ptáky, v mládí i hmyz