Listopad 2008

Žirafa - obrázky

29. listopadu 2008 v 15:40 | jaja šmoula |  ostatní sudokopitníci

Žirafa kapská - chytrý sloupek

29. listopadu 2008 v 15:34 | šmoula |  ostatní sudokopitníci

Chytrý sloupek

Základní informace

český název Žirafa kapská
latinský název Giraffa camelopardalis giraffa Boddaert, 1785

Taxonomie

říše:Živočichové
třída:Savci
řád:Sudokopytníci
podřád:Přežvýkaví
čeleď:Žirafovití
rod:Žirafa
druh:Žirafa
poddruh:Žirafa kapská

Váhy a míry

výška 400-600 cm
výška v kohoutku 270-360 cm
délka 300-400 cm
délka ocasu 80-110 cm
hmotnost 600-1200 kg

Biologická data

délka březosti 15-16 měsíců
počet mláďat 1
pohlavní dospělost 3-4 roky
délka života 15-25 let
sociální jednotka skupina
aktivita denní
velikost teritoria

Stav ohrožení

nižší riziko ohrožení (LR/cd)
stav populace

Žirafa kapská

29. listopadu 2008 v 15:29 | šmoulííííííííík |  ostatní sudokopitníci

Žirafa kapská (Giraffa camelopardalis)

Výskyt

Je rozšířena v křovinatých oblastech, savanách a polopouštích v jižní Africe, Botswaně, Namíbii, na jihu Zimbabwe a Angoly.

Fyzický popis

Žirafa je nejvyšší zvíře na zeměkouli. Je to celkově zvláštní zvíře. Má dlouhý krk, který má ale 7 obratlů stejně jako náš. Oběma pohlavím na hlavě vyrůstají růžky a jejich počet se liší i podle poddruhu žirafy. Růžky jsou součástí lebky a žirafy je neshazují. Srst je krátká a jejím charakteristickým znakem jsou velké vzorce tvořící kresbu, kterou má každý poddruh i jedinec jinou. Tyto vzory jsou zbarveny od světle rezavohnědé až po tmavě hnědou a jsou od sebe odděleny světlejší podkladovou barvou. S věkem vzory tmavnou. Na hřbetě a krku má tmavou hřívu. Nohy má dlouhé, zakončené velkými kopyty. Při běhu kývá krkem dopředu a dozadu a udržuje jím rovnováhu. Žirafa je mimochodník a chodí tedy oběma nohama na jedné straně zároveň. Ocas je zakončen střapcem. Již mnoho lidí se zabývalo otázkou, jak je možné, že při takové výšce se žirafě při zvedání hlavy neodkrví mozek a naopak při sklonění hlavy nepřekrví? Je to způsobeno unikátním systémem žil v krevním řečišti a systémem chlopní. Srdce žirafy je masivní orgán, se stěnami silnými až 7.5 cm o váze kolem 6 kg. Krev vychází z této mohutné pumpy pod obrovským tlakem (2-3 x vyšším než lidský). Než se dostane do cévního řečiště na spodní straně mozku, tlak se díky graviraci sníží a mozek nemůže být poškozen. Jakmile se krev vrací dolů krční žilou širokou 2.5 cm, proshází řadou chlopní. Když žirafa skloní hlavu, krev přitéká do cévního řečiště a jeho početné tepny se roztahují do volných prostorů mezi nimi. Tím se dočasně sníží krevní tlak a mozek je tak chráněn pře poškozením. Dokud je hlava svěšená, chlopně v krční žíle jsou uzavřeny, zadržují krev v krku a nedovolují jí téct do hlavy. Vzrůstající tlak v žíle zvyšuje tlak v prostoru řečiště a to vyvažuje rostoucí tlak v tepnách vlivem gravitace a to je další ochrana mozku před poškozením. Když žirafa zvedne hlavu a narovná se, tak přebytečná krev vteče do srdce otevřenými chlopněmi.

Chování

Žirafy jsou klidná a mírumilovná zvířata. Tvoří menší stáda většinou o 5-12 kusech, jsou ale známy i případy, kdy mělo stádo přes 150 kusů. Stádo vede stará a zkušená samice, která řídí veškerý život uvnitř. Žirafy ale netvoří pevná stáda a tak se zvířata pohybují volně. Samec se obvykle pohybuje při přesunech nakonci stáda. Mladí samci tvoří mládenecká stáda. Mladý samec nikdy nesmí frkat v přítomnosti starého samce. Žirafa spí zajímavým způsobem. Když si lehá složí pod sebe přední nohy a jednu zadní, druhá zadní trčí bokem a když opravdu tvrdě usne složí krk podél těla dozadu a hlavu opře o zem nebo o zadní nohu. V této poloze spí pouze několik minut. Je schopna dřímat i ve stoje.

Potrava

Živí se rostlinnou potravou. Okusuje větvičky a listí nejčastěji na akáciích, které omotává svým fialovým až 40 cm dlouhým jazykem. Jazyk i pysky jsou odolné proti trnům akácií. Žirafa vydrží poměrně dlouho bez vody (některé zdroje uvádí 30 dnů i víc) a v období sucha si vystačí s vodou z potravy. Při pití musí žirafa roztáhnout přední nohy, aby dosáhla na hladinu vody a je v této pozici velice zranitelná. Proto bývá u pití ostražitá. Žirafu také velice zřídka uvidíme spásat trávu, je to ze stejného důvodu jako při pití, musela by roztáhnout nohy, aby dosáhla na zem a v tom případě se může stát snadnou kořistí pro predátory i když je schopna jediným kopancem roztříštit lebku lvovi.

Rozmnožování

Samci v době páření bojují o samice. Souboj je velmi zajímavý. Samci se prvně pokusí jeden druhého zastrašit. Stojí proti sobě nebo kolem sebe obcházejí v kruzích a měří tak sílu protivníka. Pokud ani jeden neustoupí postaví se k sobě bokem a zkříží krky do písmene X a zkouší se navzájem přetlačovat a když ani toto nevede k vítězství jednoho ze samců začne opravdový boj. Samci se rozmáchnou hlavami a svými růžky se snaží zasáhnout protivníka do boků, krku nebo břicha. Tyto rány jsou poměrně dost silné. Jakmile jeden ze samců odstoupí, vítěz ho ještě pár kroků pronásleduje a pak se přidá k říjné samici. Poražený v klidu odkráčí a nebo sep řipojí ke stádu. Mládě žirafy je po narození vysoké až 200 cm, váží 50-80 kg a do 20 minut po narození je schopné se postavit na vlastní nohy. Přes 50% mláďat se nedožije prvního roku. Říje žiraf je velice krátká, trvá 24 - 36 hodin a opakuje se po 14 - 21 dnech. Březost je naopak velmi dlouhá a trvá okolo 440 - 480 dní.

Způsoby komunikace

hlasová:
čichová:
tělesná:

Ohrožení a ochrana

Žirafa je zapsána na červeném seznamu IUCN v kategorii: nižší riziko ohrožení-LOWER RISK (LR), stupeň cd. Žirafy jsou loveny bezohlednými pytláky například kvůli střapci na svém ocasu, který je prodáván jako suvenýr a nebo je používán k odhánění much. Zbytek mrtvého zvířete zůstane na místě nevyužitý.


o5 Žirafa

29. listopadu 2008 v 15:25 | šmoula |  ostatní sudokopitníci
Žirafa Giraffa camelopardalis

Řád: SUDOKOPYTNÍCI Artiodactyla
  • Podřád: Přežvýkavci Ruminantia
  • Čeleď: Žirafovití Giraffidae
Obývá nesouvisle velkou část Afriky jižně od Sahary. Dříve byla hojná všude kromě pouští a pralesních oblastí. Obý vá suché savany s porosty stromů a keřů. Jejich listím a výhony se nejčastěji živí. Dospělá žirafa je vysoká do 6 metrů, v kohoutku 3-3,5 metru. Hmotnost 500-800 kg. Dospělí žirafí býci jsou větší než samice. Na hlavě má jeden nebo dva páry růžků. Uprostřed čela je ještě další kostěný hrbol. Růžky jsou pokryté kůží, na konci mívají střapec tmavých chlupů. Žirafí krk má stejně jako u člověka pouze 7 krčních obratlů, které jsou však dlouhé přes 30 centimetrů. Žirafy žijí ve větších stádech. Samci spolu bojují o samice i o stádo. Přitom se přetlačují krkem nebo si zasazují šťouchance růžky. Své strašné zbraně-kopyta používají jen vzácně. V případě napadení se brání silnými kopanci. Na dospělou žirafu si netroufne ani lev. Mláďata jsou však častou kořistí šelem. Na velkém území vytváří celou řadu poddruhů, které se navzájem liší kresbou, počtem růžků a místem výskytu. V zajetí se nejčastěji chovají žirafy Rotschildovy G.c. rotschildi (na snímku) a žirafy síťkované G.c. reticulata. Ostatní subspecie se chovají řidčeji.
Pro žirafy se staví speciální pavilony, které jim vyhovují svou výškou. Té musí být přizpůsobené i ostatní zařízení ubikací. Potravu dostávají do krmítek umístěných vysoko na stěnách. Podlaha musí být neklouzavá a v ubikacích nesmí trčet žádné předměty, o které by se mohly poranit. Žirafy jsou totiž velmi lekavé a neznámý zvuk nebo náhlý pohyb je mohou vylekat natolik, že se snaží bezhlavě uprchnout. Pavilony se vytápí na 18-20° C. V zimě se mohou aklimatizovaná zvířata vypoutět ven, ale nesmí zde být náledí nebo kluzko. Žirafy se chovají ve skupinách s jedním dospělým samcem, samicemi a mláďaty. Samice jsou březí 14-15 měsíců. Mívají jediné mládě, které po narození měří 140-190 cm. Samice rodí vstoje a mládě po vypuzení z porodních cest spadne na zem z výšky dvou metrů. Do půl hodiny se postaví a jsou schopná samostatného pohybu. Mláďata často spí a odpočívají vleže, kdežto dospělé žirafy spí ve stoje a lehají si jen výjimečně. Matka je kojí 6-9 měsíců. Pohlavně dospívají ve 3-4 letech. Krmí se větvemi listnatých stromů, senem a trávou. Větve se podávají čerstvé a v zimě i sušené. Pro žirafy jsou nejpřirozenější potravou. Dále dostávají granulovaná krmiva, ovoce a zeleninu. V zoologických zahradách se chovají poměrně často. U nás má největší úspěchy s jejich chovem ZOO Dvůr Králové a Olomouc, kde se podařilo několik mláďat odchovat i uměle.

Žirafa z Afriky on line

29. listopadu 2008 v 15:21 | šmoulík |  ostatní sudokopitníci

Žirafa (Giraffa camelopardalis)


Její jméno pochází pravděpodobně z arabského slova "xirapha", které označuje někoho, kdo se pohybuje svižně či houpavě. Náleží do čeledi "žirafovitých", podřádu "přežvýkavců" a řádu "sudokopytníků" a konečně třídy "savců". Čeleď žirafovitých se od ostatních přežvýkavců odštěpila v miocénu (v třetihorách), přibližně před 25 miliony lety. Nejstarší předek žirafy byl Paleotragus, který se vyskytoval asi před 20 miliony lety. Dorůstal velikosti antilopy s poněkud zavalitějším tělem, s krátkým krkem a růžky porostlými pokožkou. V tom samém období žil ještě předek Giraffokeryx, který měl dva páry rohů. Žirafovití neboli skutečné stepní žirafy a jim příbuzný rod Okapia se objevují přibližně před 10 milióny lety. Z této velmi rozšířené čeledi dávných žirafovitích přežily jenom žirafy a okapi. Ještě donedávna žirafy žily na celém území na jih od Sahary, později v důsledku nadměrného lovu bílých osadníků se jejich areály podstatně zmenšily. Dnes je ohrožují stále ještě pytláci, kteří si z nich berou pouze střapce z oháňky...

Žirafa

29. listopadu 2008 v 15:17 | Jára |  ostatní sudokopitníci

Žirafa

Jak číst taxobox
Žirafa

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád:přežvýkaví (Ruminantia)
Čeleď:žirafovití (Giraffidae)
Rod:Giraffa
Binomické jméno
Giraffa camelopardalis
Linné, 1758
Oblast výskytu žirafy
Oblast výskytu žirafy
poddruhy
  • Ž. angolská (G.c. angolensis)
  • Ž. kordofanská (G. c. antiquorum)
  • Ž. núbijská (G. c. camelopardalis)
  • Ž. kapská (G. c. giraffa)
  • Ž. západoafrická (G. c. peralta)
  • Ž. síťovaná (G. c. reticulata)
  • Ž. Rothschildova (G. c. rothschildi)
  • Ž. zambijská (G. c. thornicrofti)
  • Ž. masajská (G. c. tippelskirchi)
Žirafa (Giraffa camelopardalis) je sudokopytník, je nejvyšší ze všech suchozemských živočišných druhů. Samci dosahují velikosti od 4,8 až do 5,5 metru a váží až 900 kilogramů. Samice jsou obecně trošku menší a lehčí.
Ač původem z Afriky je žirafa příbuzná s jelenem či krávou. Nicméně žirafa náleží do vlastní čeledi, kterou sdílí pouze se svým nejbližším příbuzným okapim.

Obsah

//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Prostředí a chování

Přirozeným prostředím pro žirafy jsou suché savany a otevřené pláně s řídkým stromovím. Spásá vegetaci ve vyšších polohách než všichni ostatní savci. Díky dlouhému jazyku, šikovné stavbě páteře a ohebným nohám může žirafa dosáhnout na velké množství potravy. Typicky si dlouhým jazykem přitáhne větev a poté oddálí hlavu a tím si shrábne listí hřebenovitými zuby. Konzumace potravy a pití zabere žirafě denně přibližně dvanáct hodin. Žirafy odpočívají, stejně jako většina ostatních sudokopytníků, ve stoje, jen výjimečně spí vsedě s hlavou opřenou o zadek. Spánku žirafa věnuje každý den maximálně 20 minut a to navíc nikdy nespí v kuse.

Anatomie

Mezi význačné znaky patří velké oči a uši, chůdovité nohy s velkými chodidly a tenký ocas s oháňkou, která slouží například k odhánění much. Na hlavě má žirafa dva až čtyři růžky (osikony), které jsou u samců větší než u samic. Krční páteř je i přes svou déklu složena pouze ze sedmi obratlů stejně, jako u ostatních savců. Cévní systém umožňuje bránit průtoku krve, aby při sklonění hlavy nedošlo k poškození mozku hydrostatickým tlakem.

Žirafí krk a jeho evoluce

Jako příklad lamarkistické evoluce se obvykle uvádí prodlužování žirafího krku. Podle této teorie byly žirafy nejprve zvířata s poměrně krátkým krkem, který se postupným natahováním během generací zvětšil až na současnou, optimální velikost. Ve skutetečnosti je velikost žirafího krku pravděpodobně výsledek pohlavního výběru. Samci s větším a mohutnějším krkem jsou v soubojích úspěšnější a mají větší úspěch u samic. Proto vznikl selekční tlak na samce s mohutným krkem, jejichž hlava je v současnosti často výše, než větve stromů, na kterých se žíví.
Často uváděný doklad neschopnosti evoluce předvídat dopředu je způsob, kterým je inervován larynx savců. Rekurentní laryngiální nerv je veden po zadní straně aorty a zpět do hrtanu. U žiraf to vytváří několikametrovou smyčku, která začíná v mozku, vede kolem srdce a pak stoupá zpět do krku žirafy. Viz "evoluční fušeřina" (evolutionary tinkering)

Rozmnožování

Samice se páří s dominantním samcem v dané lokalitě. Samci o dominantu bojují přetlačováním se krky, někdy dokonce do sebe narážejí hlavami, často proplétají krky. K tomuto boji dochází často mezi mladými samci, připadně při příchodu nového samce do teritoria. Po vyhraném souboji vítěz poníží soka tím že s ním předstírá páření. Březost u samic trvá 457 dní po kterých se narodí jedno mláďě, jen výjimečně se narodí dvojčata. Obvykle se mláďata rodí v období sucha, těsně po narození váží mládě přibližně 70 kg a měří okolo 2 metrů.

Nepřátelé

Přirozeným nepřítelem žiraf jsou lvi, levharti a hyeny. Nicméně žirafy proti nim nejsou úplně bezmocné, jedním mohutným kopem jsou schopny lva na místě zabít.

Poddruhy

Obecně je uznáváno 9 poddruhů žiraf, odlišují se především barvou, vzorem a místem původu.
  • Žirafa síťovaná (G.c. reticulata) - velké polygonální jaterní fleky ohraničené sítí světlých bílých čar. Skvrny někdy vypadají temně rudě a pokrývají i nohy. Výskyt: severovýchodní Keňa, Etiopie, Somálsko.
  • Žirafa angolská (G.c. angolensis) - velké fleky a vroubky kolem hran rozprostírající se po celé noze. Výskyt: Angola, Zambie.
  • Žirafa kordofanská (G.c. antiquorum) - menší, méně pravidelné fleky které pokrývají vnitřní čast nohy. Výskyt: západní a jihozápadní Sudán.
  • Žirafa masajská (G.c. tippelskirchi) - zubaté hrany, fleky tvaru vinného listu, barva temně čokoládova s nažloutlým pozadím. Výskyt: střední a jižní Keňa, Tanzanie.
  • Žirafa núbijská (G.c. camelopardalis) - velké, čtyřstěnné fleky kaštanové barvy na našedlém pozadí, žádné fleky na vnitřní straně nohou nebo pod hleznem. Výskyt: východní Sudán, severovýchodní Kongo.
  • Žirafa Rothschildova (G.c. rothschildi) - tmavě hnědé kaňkovité nebo obdélníkové skvrny s chabě definovanými krémovými linkami. Hlezno může být skvrnité. Výskyt: Uganda, severní až centrální Keňa. (Někdy nesprávně nazývaná Rotschildova)
  • Žirafa kapská (G.c. giraffa) - zaoblené a kaňkovité skvrny, některé hvězdicovitého tvaru na světlém pozadí. Výskyt: Jižní Afrika, Namibie, Botswana, Zimbabwe, Mozambik.
  • Žirafa zambijská (G.c. thornicrofti) - hvězdicovité nebo listnaté skvrny rozpínající se až k spodní části nohou. Výskyt: východní Zambie.
  • Žirafa západoafrická (G.c. peralta) - mnoho vybledlých, nažloutlých červených skvrn. Výskyt: Čad.

Kam do zoo?

V Čechách nalezneme výhradně žirafu Rotschildovu anebo žirafu síťovanou.

Malinko ke kosatce dravé a pár obrázků

28. listopadu 2008 v 18:25 | šmoula |  mořští krasavci
Kosatka dravá (orca orcinus)dosahuje délky až 9 metrů a váhy až 10 tun. Vyskytuje se na celém světě. Je to kytovec, kterému za den stačí pouze 200g potravy. Její zbarvení ji dokonale maskuje jak svrchu,tak i zespodu. Samec ma vyšší a užší hřbetní ploutev, která může dosahovat až 2 metry. Zvuky, které kosatka vydavá jsou slyšet až na vzdálenost 10km. Těmito zvuky se kosatky upozorňují na určité předměty kolem. Když jeden ze skupiny uvízne na pobřeží, ostatní mu připlují na pomoc, takže nakonec na pobreží uvízne víc a víc kosatek. Kosatka většinou žije v rodinných skupinách dospelých samců, samic a mláďat rozličného věku. Tyto skupiny mají v typických případech kolem 30 členu, ale spojením mohou vznikat i stopadesátičlenná stáda. Tato stáda jsou sestavena tak, ze mláďata a samice jsou ve středu a samci kolem nich, aby je chránili v případé útoku. Kosatky mají své mohutné tělo dobře přizpůsobené k lovu. Široká ocasní ploutev pohání kosatku vpřed velikou rychlostí. Hřbetní ploutev a pádlovité prsni ploutve zajišťují stabilitu.
Zdroj pouze obrázků zdrojík

Kosatka dravá, pokračování

28. listopadu 2008 v 18:18 | šmoula |  mořští krasavci

Kosatky v historii

Ačkoliv byly vědecky popsány jako druh až v roce 1758, jsou kosatky lidem známy již od pravěku. Pouštní kultura Nazca vytvořila na planině Nazca kresbu představující kosatku někdy mezi roky 200 př. n. l. a 600 n. l.
První dochovaný popis kosatky je v Přírodopisu Plinia Staršího (publikován 77), který navozuje dojem nepřemožitelnosti vše konzumujícího dravce. Když Plinius na vlastní oči viděl zmasakrování velryby uvízlé v přístavu poblíž Říma, napsal: "Jsou to nepřátelé [ostatních velryb], … na které najíždějí a prorážejí je jako beranidla válečných lodí." O jejich vzhledu nezanechal žádný bližší popis, viděl jen obrovskou masu krutých těl se zuby.
Původní obyvatelé Ameriky při pobřeží severovýchodního Pacifiku, jako například kmeny Tlingit, Haida, a Tsimshian, připisují kosatce význačné místo v jejich náboženství a umění.

Kosatka a moderní člověk


Kosatky plovoucí u Normanských ostrovů, u Santa Rosa


Lov

Poté co byly počty větších druhů velryb příliš zredukovány, se i kosatky staly v polovině 20. století předmětem komerčního lovu. Ten byl náhle přerušen v roce 1981, když vstoupilo v platnost moratorium na veškerý lov velryb. Přestože z taxonomického hlediska je kosatka delfín, je dost velká na to, aby se ocitla pod dohledem Mezinárodní velrybářské komise (International Whaling Commission).
Největším lovcem kosatek bylo Norsko, které lovilo v rozmezí let 19381981 průměrně 56 zvířat ročně. Japonsko spotřebovalo od roku 1946 do roku 1981 průměrně 43 zvířat. (Údaje z válečného období nejsou k dispozici nebo jsou mnohem menší). Sovětský svaz každoročně ulovil v Antarktidě několik málo zvířat s extrémní výjimkou sezóny v roce 1980, kdy jich bylo 916.
Dnes nevykazuje žádná země významný lov. Japonci obvykle uloví každoročně několik jedinců jako součást jejich kontroverzního programu vědeckého výzkumu. Podobně nízká úroveň lovu je udržována Indonésií a Grónskem.
Krom lovu pro maso, jsou kosatky zabíjeny i jako konkurenti rybářů. V padesátých letech 20. století letectvo Spojených států na žádost islandské vlády použilo bomby a ostřelovače na vybíjení kosatek v islandských vodách, protože konkurovaly lidem při lovu ryb. Operace byla chápána jako velký úspěch rybářů a islandské vlády. Nicméně mnoho lidí nebylo přesvědčeno, že kosatky jsou odpovědny za pokles rybích stavů - vinu připisovali nadměrnému lovu provozovanému lidmi. Tato debata vedla k obnovení výzkumu rybích stavů v Severním Atlantiku, který dosud nedal za pravdu žádné straně tohoto sporu.
Kosatka je občas také zabíjena čistě jen ze strachu z její pověsti. Dosud nebyl žádný člověk v přírodě úmyslně napaden kosatkou (vyskytlo se sice jedno napadení surfaře, kterého si kosatka asi spletla s tuleněm, ale po poznání svého omylu postiženého bez vážnějšího zranění pustila). Námořníci u Aljašky přesto příležitostně střílejí po zvířatech z obavy o své životy. Strach se v posledních letech podařilo dost rozptýlit díky lepšímu informování o tomto druhu, včetně předvádění kosatek v mořských akváriích a jiných atrakcích.

Útoky na lodi

Jisté riziko mohou kosatky představovat pro malé jachty, které by si mohly splést s některým z velkých kytovců, kterými se živí (zejména v noci a je-li jachta natřena stejnou barvou, jakou má kůže běluhy mořské), byť se jedná o řídký jev. U lehkých dřevěných jachet ovšem může mít katastrofální následky, neboť mohou být vážně poškozeny hned prvním útokem, ještě než kosatky zjistí svůj omyl.
Nejznámějším případem útoku kosatky na loď je napadení jachty Lucette (19 tun, délka 50 metrů) brzy ráno 15. června 1972, 200 námořních mil západně od Galapág. Na loď zaútočilo asi dvacetičlenné stádo. I když okamžitě poté, co zjistilo svůj omyl, útok ukončilo, bylo již pozdě. Jeden z celkem tří útoků prvního (a posledního) nájezdu byl veden proti olověnému kýlu lodi, který samozřejmě vydržel (jeden člen posádky zahlédl kosatku s těžkým poraněním hlavy, což byl asi následek tohoto útoku), ovšem dřevěná obšívka lodi tvořená ze čtyři centimetry tlustých planěk sosnoviny neodolala (kosatka při lovu velkých velryb vráží do kořisti rychlostí 20-25 uzlů, obvykle přitom útočí zdola). Loď se během 3-5 minut potopila, nicméně posádka ji ještě stihla opustit v záchranných člunech a po 38 dnech byla zachráněna japonskou rybářskou lodí Toka Maru II asi 400 mil severoseverovýchodně od místa ztroskotání.[8]

Zajetí

Inteligence, schopnost tréninku, dobrá pověst, hravost v zajetí a majestátní velikost kosatek učinila představení s nimi velmi populární. První zajetí kosatky a její předvádění se uskutečnilo ve Vancouveru v roce 1964. Během 15 let bylo za tímto účelem odchyceno v Tichém oceánu asi šedesát nebo sedmdesát jedinců. Na konci 70. let 20. století a v první polovině let 80. se kosatky obvykle odebíraly z islandských vod (50 za 5 let do roku 1985), poté začaly být úspěšně odchovávány v zajetí a odchyt v přírodě se stal výrazně vzácnějším. U kosatek chovaných v zajetí se mohou vyvinout některé patologické změny, z nichž nejčastější je zborcení hřbetní ploutve, které postihuje asi 60-90 % chovaných samců.
V zajetí byly zaznamenány případy kosatek napadající lidi. V roce 1991 byla ve vodním parku Sealand of Victoria (kde nebylo zaměstnancům dovoleno vstupovat do vody ke kosatkám) skupinou kosatek zabita trenérka Keltie Byrne. Zvířata patrně nevěděla, že člověk nevydrží dlouho pod vodou. V roce 1999 jedna z těchto kosatek údajně zabila turistu, který se v noci vplížil do bazénu (uvažuje se však také, že turista mohl být obětí hypotermie). Na konci července 2004 kosatka během produkce parku SeaWorld v Texasu strčila svého trenéra, který se o ni již 10 let staral, pod vodu a tlačila ho proti okraji nádrže; trenéra se podařilo dostat z dosahu zuřícího zvířete až po několika minutách[zdroj?].
Jeden z nejznámějších dokumentovaných případů vnitrodruhové agrese kosatky se stal v srpnu 1989, kdy během představení jedna samice, Kandu V (která se do té doby pokládala za dominantní samici) praštila samici Corky II, která byla dovezena z Marineworldu v Kalifornii asi měsíc před incidentem[zdroj?]. Podle svědectví slyšelo celé publikum hlasité mlaskavé plácnutí. Trenéři se nejprve snažili pokračovat v představení, ukázalo se však, že Kandu V utrpěla zranění tepny poblíž svých čelistí, z něhož začala chrlit krev. Představení bylo ukončeno a Kandu po 45 minutách krvácení zemřela. Odpůrci těchto představení chápali takovéto incidenty jako potvrzení své kritiky.
SeaWorld pokračoval v praxi držení kosatek odchycených z přírody a stal se terčem kritiky nadace na ochranu zvířat v jejich přirozeném prostředí Born Free Foundation především kvůli pokračující zajetí kosatky Corky, kterou nadace usiluje vrátit k její rodině do stáda A5 - velkého hejna kosatek vyskytujícího se u pobřeží Britské Kolumbie [1].

Film a kultura

Na konci 70. let 20. století hrály kosatky ve fiktivních příbězích roli hltavých predátorů, jejichž chování podněcuje hrdiny k úsilí pomoci jejich kořisti utéci. Nejextrémnějším příkladem je nepříliš úspěšný film Orca, který vypráví příběh kosatky vydávající se na cestu zuřivé pomsty poté, co byl její druh zabit lidmi (zjevná je inspirace filmem Čelisti).
Pokračující výzkum zvířete a jeho popularita v akváriích přinesly dramatické vylepšení jeho obrazu na veřejnosti. Nyní je kosatka chápána především jako respektovaný predátor, který pro lidi představuje jen velmi malou hrozbu, což připomíná změnu náhledu na severoamerického vlka.
Film Zachraňte Willyho (1993) se zaměřil na otázku osvobození kosatek v zajetí. Kosatka hrající ve filmu, Keiko, byla původně odchycena ve vodách Islandu. Po přípravě na návrat do volné přírody v akváriu v Newportu v Oregonu (Oregon Coast Aquarium), byla přemístěna do severních vod, svého původního životního prostoru, přesto nepřestala být závislá na lidech až do své smrti v prosinci 2003.

Ohrožení životního prostředí

Olejová skvrna z tankeru Exxon Valdez měla určitý nepříznivý efekt na aljašskou populaci. Jedno stádo bylo zachyceno skvrnou a ačkoliv jeho členové ihned plavali skrz olej do čistých vod, jedenáct z nich (asi polovina) zemřelo v následujících dnech a týdnech. Skvrna dlouhodobě snížila množství dostupné potravy jako jsou lososi, což vedlo k dalšímu snížení lokální populace. V prosinci 2004 vědci z North Gulf Oceanic Society publikovali zprávu, že stádo zvané AT1 se nyní zmenšilo na sedm členů, protože se v něm kvůli skvrně úplně zastavila jeho reprodukce. Předpokládá se, že vymře. [zdroj?]
Podobně jako jiná zvířata na vysokých úrovních potravního řetězce jsou kosatky postiženy hromaděním polychlorovaných bifenylů ve svých tělech. Vyšetření zvířat u washingtonského pobřeží vedlo ke zjištění, že úroveň PCB v tělech tamních kosatek je vyšší než u tuleně obecného v Evropě, u kterého však již byly zaznamenány známky onemocnění zapříčiněného touto chemikálií. U kosatek naproti tomu žádné takové příznaky zaznamenány nebyly. Pokud to u nich vede k nějakým následkům, je nejpravděpodobnější snížená schopnost rozmnožování.
Mezi ostatní tlaky prostředí, jimž musí kosatky čelit, patří rozsáhlé pozorování velryb, které již některé průzkumy označují za příčinu změn jejich chování. Silný hluk lodí způsobuje u některých stád kosatek změnu frekvencí jejich písní a volání.


Kosatka dravá

28. listopadu 2008 v 18:16 | Jára |  mořští krasavci

Kosatka dravá




Jak číst taxobox
Kosatka dravá
Kosatka dravá
Kosatka dravá

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:kytovci (Cetacea)
Čeleď:delfínovití (Delphinidae)
Rod:kosatka (Orcinus)
Binomické jméno
Orcinus orca
C. Linné, 1758
rozšíření druhu
rozšíření druhu

Kosatka dravá (Orcinus orca), známá také jako velryba zabiják, je největším zástupcem čeledi delfínovití. Je všestranným predátorem stojícím na vrcholu mořského potravního řetězce, požírá ryby, želvy, ptáky, tuleně, žraloky a také jiné kytovce.
Název "velryba zabiják" (Killer Whale, používá se zejména v angličtině) odráží její pověst velkolepého a obávaného mořského savce, jak byla popsána již v Historii naturalis římského filozofa Plinia staršího. Dnes už víme, že kosatka není ani velryba (jen kytovec), ani nebezpečná člověku. Ve volné přírodě nebyl zaznamenán žádný záměrný útok kosatky na člověka, došlo pouze k několika málo případům, kdy kosatky napadly člověka či malou loď poté, co si je spletly se svojí oblíbenou kořistí. Po rozpoznání omylu svůj útok vždy okamžitě ukončily.[1] Pouze u kosatek chovaných v zajetí se vyskytlo několik málo případů, kdy kosatky napadly personál mořského akvária.[2]

Obsah


Pojmenování

Jméno "Orca" dali tomuto savci již staří římané, kteří ho odvodili od řeckého slova ὄρυξ, které se všeobecně přisuzuje velrybám, velkým rybám nebo mořským příšerám. Přídavné jméno Orcino zase znamená démon pocházející z pekla: Orco byl pro Římany bůh podzemí.
České pojmenování kosatka bylo přejato do vědeckého názvosloví z ruštiny a je obecně přijímáno. Složitější je problematika pojmenování kosatky dravé v angličtině.
Od 60. let 20. století se v anglicky mluvících zemích za výrazné podpory vědců prosazuje označení druhu vědeckým jménem orca, které je již populárnější než tradiční jméno killer whale ("velryba zabiják"), i když ten je veřejností stále široce používán.
Existuje několik důvodů, proč je (v mnoha ohledech cíleně) prosazována změna názvu. Především je slovo velryba v názvu delfínovitého druhu matoucí. Za druhé je název orca obvyklý v řadě evropských jazyků a mezinárodní spolupráce při výzkumu druhů vytváří významný tlak na sjednocení jmen. Navíc slovo zabiják často vyvolává mylný dojem, že tvor zabíjí lidi. Tuto reputaci je možno napravit jen prosazením odlišného jména, což má usnadnit prosazování ochrany tohoto druhu.
Všeobecně se má za to, že "velryba zabiják" (killer whale) je špatným překladem jména z 18. století, které zvířeti dali španělští námořníci a který měl být správněji přeložen jako "zabiják velryb" (whale-killer). Skutečnost, že původní jméno bylo jen špatným překladem, také podpořila snahu o změnu jména.[3]
Naproti tomu velké množství lidí, kteří dávají přednost původnímu názvu, poukazuje na fakt, že kosatky nepochybně zabíjejí mnoho zvířat, včetně jiných kytovců.[4] Zastánci původního názvu argumentují tím, že zabíjení v názvu se nevyskytuje pouze u španělských námořníků. Kmeny Haida v Britské Kolumbii nazývají zvíře skana (zabíjející démon). Japonci je nazývají šači (鯱), jehož kandži znak kombinuje radikály pro rybu (魚) a tygra (虎).
Jiný anglický název pro kosatku je Grampus. Koliduje však s názvem jiného kytovce (Grampus griseus - plískavice šedá) a nyní se používá jen zřídka.

Taxonomie a evoluce

V češtině se rodové jméno kosatka používá i pro kosatku černou (Pseudorca crassidens), která však ve skutečnosti nepatří do stejného rodu. V roce 1984 byl na základě průzkumů popsán nový druh, kosatka jižní (Orcinus glacialis) . Ta je menší a živí se pouze rybami. Většina vědců ji však označuje za pouhý regionální poddruh.[5]
Dle nejrozšířenějšího názoru je kosatka dravá jediným druhem rodu Orcinus a jedním z 34 druhů řádu delfíni. Stejně jako u vorvaňova rodu Physeter, je Orcinus z kladistického pohledu rodem s jedním rozšířeným druhem bez přímých příbuzných, takže paleontologové věří, že kosatka je hlavním kandidátem majícím anagenetickou evoluční historii (tj. že vývoj druhu od předka k potomkovi proběhl bez rozdělení linie). Pokud by měli pravdu, činilo by to z kosatky dravé jeden z nejstarších druhů delfínů, i když ne tak starý jako řád samotný, starý přinejmenším 5 miliónů let[zdroj?].

Popis

Zvířata jsou charakteristicky kontrastně zbarvena, s černým hřbetem, bílou hrudí a boky a bílou skvrnou nad a mezi očima. Mají těžké a podsadité tělo s velkou hřbetní ploutví. Samci dosahují 9 m délky a hmotnosti až 10 tun;[6] samice jsou menší, dosahují délky 8,5 m a váhy 5 tun. Mláďata při narození váží 180 kg a jsou 2,4 m dlouhá.[zdroj?] Hřbetní ploutev je vysoká asi 1,8 m, u samců je vyšší a vzpřímenější než u samic.[6]
Dospělí samci kosatky jsou velmi impozantní a jen těžko si je lze splést s nějakým jiným mořským tvorem. Samice a mláďata lze v teplejších vodách na větší vzdálenost zaměnit s jinými podobnými druhy čeledi delfínovití, jako jsou kosatka černá (Pseudorca crassidens) nebo plískavice šedá (Grampus griseus).
Většina historických údajů o kosatkách byla získána z dlouholetých zkušeností obyvatel pobřeží Britské Kolumbie a Washingtonu a pozorováním zajatých velryb. Úplnost studia a zaznamenaná složitá sociální struktura stád v této populaci nasvědčuje tomu, že informace jsou detailní a přesné, nicméně proměnlivé skupiny a skupiny v jiných oceánech mohou mít dost odlišné sociální charakteristiky.
Samice poprvé otěhotní ve věku 15 let. Od té doby procházejí periodami polyestrických cyklů s necyklickými obdobími tří a šesti měsíců. Délka těhotenství kolísá mezi 15 a 18 měsíci. Matky rodí jedno mládě přibližně každých pět let. V analyzovaných stabilních stádech nastává porod v jakoukoliv roční dobu, k nejoblíbenějším měsícům však patří zimní.[zdroj?] Úmrtnost nově narozených mláďat je velmi vysoká - podle jednoho průzkumu téměř polovina mláďat nedosáhne věku šesti měsíců.[7] Mláďata vyžadují péči po dva roky, pevnou potravu však přijímají už po roce. Matky je krmí až do věku cca 40 měsíců, což znamená, že v průměru za život vychovají asi 5 mláďat. Samice se obvykle dožívají 50 let, ve výjimečných případech však mohou dosáhnout 80 až 90 let. Samci zahajují sexuální aktivitu ve věku 15 let a průměrně se dožívají 30, výjimečně až 50 let.[7]

Rozšíření

Kosatka je druhým nejrozšířenějším savcem, hned po člověku[zdroj?]. Lze ji najít ve všech oceánech a ve většině moří včetně Středozemního a Arabského moře, kde se kytovci zpravidla nevyskytují.[zdroj?] Nicméně upřednostňuje nižší teploty a polární regiony. Ačkoliv se kosatky občas potápí do velkých hloubek, obecně dávají přednost pobřežním oblastem před pelagiálním prostředím.[zdroj?]
Kosatky jsou relativně velmi početné v oblasti severovýchodního Pacifiku, kde Kanada přechází v Aljašku, při pobřeží Islandu a při pobřeží severního Norska. Pravidelně jsou pozorovány ve vodách Antarktidy u polárního ledovce a má se za to, že se vydávají pod ledový příkrov a přežívají dýchaje ve vzduchových kapsách podobně jako běluha[zdroj?]. Naproti tomu v Arktidě jsou kosatky v zimě pozorovány jen zřídka. Tyto vody probouzejí jejich zájem jen v létě[zdroj?].
Informace z oblastí vzdálených od pobřeží a z tropických vod jsou více kusé, ale dlouhodobá, i když ne častá, pozorování naznačují, že kosatky mohou přežít v téměř všech teplotních pásmech.[zdroj?] Neexistuje žádný odhad celkové světové populace.
Lokální odhady udávají 70-80 000 v Antarktidě, 8 000 v tropických vodách Tichého oceánu (kosatky se v tropech vyskytují jen řídce, ovšem rozloha této oblasti je 19 miliónů km², takže tropickou populaci nelze zanedbat), až 2 000 u Japonska, 1 500 v chladnějším severovýchodním Pacifiku a 1 500 u Norska. Pokud přidáme velmi hrubé odhady nesledovaných území, může činit celková populace asi 100 000 jedinců[zdroj?].

Sociální vztahy


Kosatky často zvedají své tělo nad vodu. Toto chování nazýváme pozorovací skoky. Vědci debatují nad jeho účelem[zdroj?]


Kosatky mají složitý systém sociálních skupin. Základní skupinou je mateřská linie, skládající se z jedné samice (matky rodu) a jejích potomků. Synové a dcery matky rodu vytvářejí část této linie stejně jako synové a dcery jejích dcer (synové a dcery jejích synů se připojují k mateřské linii svých matek) a vytvářejí tak rodinný strom. Jelikož samice mohou žít až 90 let, není neobvyklý život čtyř nebo dokonce pěti generací v jedné linii. Skupiny založené na mateřských liniích jsou velmi stabilní po mnoho let. Jednotlivci se oddělují od těchto svých skupin jen na několik hodin za účelem spáření se nebo shánění potravy. Nebylo zaznamenáno žádné trvalé oddělení jedince z jeho mateřské linie. Průměrná velikost mateřské linie, zaznamenaná v severovýchodním Pacifiku, činila 9 zvířat.[zdroj?]
Mateřské linie mají tendenci sdružovat se s několika málo jinými mateřskými liniemi, se kterými vytvářejí stádo skládající se v průměru z 18 zvířat. Členové stáda sdílejí tentýž dialekt (viz sekce Zpěv) a skládají se z blízce příbuzných částí mateřsk�%B


Koala - obrázky

28. listopadu 2008 v 18:11 | šmoula |  Medvědi a medvídci

Koala vačnatec

28. listopadu 2008 v 18:06 | Jára |  Medvědi a medvídci
Koala
Phascolarctos cinereus
řád: vačnatci
čeleď: kuskusovití(koalovití)

Jeho hmotnost se pohybuje mezi 4-15kg, délka těla je 60-85cm a výška v kohoutku je 30cm.
Místo největšího výskytu je východní a jihovýchodní pobřeží Austrálie.
Koala je vlastně pohlednější obdoba jihoamerických lenochodů, neboť celý svůj neuspěchaný život tráví také na stromech.
Kromě zadních palců má na všech dlouhých pětiprstých nohách silné drápy. Navíc může na předním páru dva prsty postavit proti zbývajícím a na zadním mu druhý prst částečně srůstá se třetím. Přes den budí koala mylný dojem, že je lenivý, neboť dlouhé hodiny prosedí na jediném místě a spí. Ožívá teprve s příchodem večerního soumraku. Pomaloučku se přesouvá z jednoho místa na druhé a nedostatek hbitosti nahrazuje jistotou, s jakou vyšplhá i na nejvyšší vrcholky stromů. Někdy se však odváží skočit i z větve na větev i do vzdálenosti dvou metrů.
Kromě času rozmnožování jsou koaly zatvrzelí samotáři. Obývají území velké 1-2,5ha a vesvém rajonu nesnesou žádnou konkurenci.
Koalu také proslavila úzká potravní specializace na listy, případně na kůru blahovičníku. Ačkoliv v Austrálii jich roste na 350 druhů, koalovu mlsnému jazyku však vyhovuje sotva 12 z nich. Tato potrava s sebou přináší adaptace, jako zjednodušení chrupu na 30 zubů, doprovázenému zvětšení řezáků a stoliček, naopak špičáky jsou malé a další adaptací je tvorba lícní torby anebo až 2,5m dlouhé slepé střevo, napomáhájící trávení vlákniny. Pro nízkou výživnou hodnotu jí spotřebují koalové denně velké množství. Je málo známé, že listová šťáva blahovičníků je úplným koktejlem přírodních jedovatých látek -fenolů, kyanovodíku a aromatických olejů. Bylo záhadou, jak se s tím koala bez úhony vyrovnává. Dnes víme, že u různých stromů se obsah těchto látek mění podle půdy, na které rostou. Koala rozpozná, co ještě snese a své potravní zdroje si vybírá. Navíc má v játrech enzymy, které dokážou "blahovičníkové" jedy v krvi zneškodnit. Občas si jídelníček zpestří i neméně jedovatým jmelím a boxusy a ke svému životu nepotřebuje téměř žádnou vodu.
Samice koaly mývá mládě, řidčeji dvojčata, každý rok. Ponejvíce přicházejí na svět během australského léta. Novorozený koala neváží více jak půl gramu a měří asi 2cm. Mládě zůstává půl roku v bezbečí vaku v matčině břiše, přisáto ke zdroji mléka. Pravidelně každé dvě hodiny vstřikuje samice stahy zvláštních svalů mláďatům do tlamičky mléko. Tento způsob krmení mláďat je typický pro vačnatce vůbec. Proto také téměř u všech vačnatců postupuje při nadechnutí vzduch z nozder přímo do plic. Jinak by mládě v době krmení nemohlo dýchat a zadusilo by se mateřským mlékem. Dlouho se nevědělo, proč narozdíl od jiných stromových vačnatců kouká mládě z prostorového vaku směrem dozadu. Dnes už vysvětlení známe: když dospívá a mateřské mléko mu už nestačí, dokrmuje se u řitního otvoru samice natrávenou kaší z blahovičníkových listů.
Koalové se dožívají věku 15 let, ale v přírodě většinou hynou do 4 let. Počátkem století hrozilo koalovi téměř vyhubení. Rozsáhlé odlesňování a nemilosrdný lov pro kožešinu způsobily, že místy zcela vymizel. Vyhlášení úplné ochrany v roce 1958 přišlo v pravou chvíli. Nyní už má nejhorší za sebou, a dokonce se leckde tak přemnožuje, že ochranáři živé koaly odchytávají a převážejí jinam, aby neuhynuli z nedostatku potravy. Do Evropy se první koala dostal v roce 1880 do ZOO v Londýně. Od té doby je mimo Austrálii chován zřídka, neboť nez stálého přísunu blahovičníkových listů dlouho nevydrží.

Nový design

27. listopadu 2008 v 15:39 | šmoula
Ahojky mám nový design, líbí se Vám??Anketa je pod tímhle článkem tak ji plsky vyplňte...Ahoj

Medvěd grizzly

27. listopadu 2008 v 10:04 | šmoula |  Medvědi a medvídci

Medvěd grizzly

Jak číst taxobox
Medvěd grizzly



Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Podřád:Psotvární (Caniformia)
Čeleď:medvědovití (Ursidae)
Rod:medvěd (Ursus)
Druh:medvěd hnědý (U. arctos)
Poddruh:medvěd grizzly (U. arctos horribilis)
Binomické jméno
Ursus arctos horribilis
Ord, 1815
Medvěd grizzly (Ursus arctos horribilis) je poddruh medvěda hnědého žijící zejména v Kanadě a na Aljašce.

Obsah

Tělesné rozměry

  • Výška: ve stoje až 2,5 m
  • Hmotnost: 150-500 kg
  • Tlapy jsou velmi široké, s nezatažitelnými drápy. Kromě chůze k lovu ryb a k obraně.

Způsob života

Mimo období rozmnožování samotář

Potrava

Medvěd grizzly je všežravec, jeho potravu tvoří hlízy, lesní plody, ořechy, med, ryby, hmyz a jeho larvy, hlodavci, ještěři, velcí savci, mršiny

Délka života

max. 30 let

Rozmnožování

Pohlavní dospělosti dosahuje samec ve 4. roce, samice ve 3. roce života. Obdobím rozmnožování je červen
Délka březosti trvá v rozmezí 180-250 dní, poté samice rodí obvykle 2 mláďata

Zajímavosti

  • Ačkoli grizzly na první pohled vypadá neohrabaně, dokáže na vzdálenost 50-100 metrů běžet rychlostí cválajícího koně.
  • Svému jménu vděčí grizzly za dlouhé chlupy se stříbrnými špičkami, které pokrývají jeho plece a hřbet a dodávají srsti šedý nádech. Anglické "grizzle" totiž znamená šedá barva. Zdroj wikipedia

Lucka, taj prostě úžasná a má skvělý stránky tak tam mrkněte!;-)

27. listopadu 2008 v 9:50 | šmoulííík


Medvěd hnědý

24. listopadu 2008 v 18:54 | Jára |  Medvědi a medvídci

Medvěd hnědý

Jak číst taxobox
Medvěd hnědý
Medvěd brtník (U. a. arctos)
Medvěd brtník (U. a. arctos)

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Podřád:psotvární (Caniformia)
Čeleď:medvědovití (Ursidae)
Rod:medvěd (Ursus)
Druh:medvěd hnědý (U. arctos)
Binomické jméno
Ursus arctos
Linné, 1758
Medvěd hnědý (Ursus arctos) je známá mědvědovitá šelma a jediný zástupce své čeledi, který se vyskytoval a vzácně i vyskytuje na území České republiky.
Jde o největší evropskou šelmu a spolu s medvědem ledním o vůbec největšího zemního masožravce.[1][2] Žije v Evropě, Asii a Severní Americe.

Popis

  • Délka těla: 2 - 3 m
  • Délka ocasu: 5 - 20 cm
  • Hmotnost: 100 - 800 kg
  • Výška v kohoutku: 87 - 126 cm
Hlava medvěda hnědého
Medvěd hnědý je mohutná šelma se silnými končetinami s velkými, až 15 cm dlouhými drápy, dlouhou srstí a velkou kulatou hlavou. Zbarvení srsti se značně liší podle několika poddruhů (viz níže), ale všeobecně se pohybuje od žlutavě plavé až po tmavě černou. Mnozí jedinci mají navíc bílý nebo stříbřitý odstín srsti, což má za následek prošedivělý vzhled. Ani velikost není pevně stanovena a kolísá u jednotlivých populací podle množství dostupné potravy. Nejmenším poddruhem je přitom medvěd syrský a největším medvěd kodiak.[2]
Přítomnost medvěda hnědého můžeme zaznamenat i podle jeho charakteristických stop - přední je širší, zadní připomíná otisk lidské nohy, akorát má na rozdíl od ní viditelné silné drápy. Pohlaví se od sebe liší pouze velikostí (samec je o 38-50 % větší než samice)[2], mladí jedinci mají do druhého roku života bílý pruh na hrdle.

Rozšíření

Rozšíření medvěda hnědého (červeně).
V současné době se počet volně žijících medvědů hnědých odhaduje na 200 000 jedinců a dle Červeného seznamu IUCN jde o málo dotčený druh.[3] Největší populace žijí v Rusku (120 000 jedinců), Spojených státech (32 500 jedinců) a Kanadě (21 750 jedinců). V Evropě žije zhruba 14 000 jedinců v desíti oddělených populacích, od západního Španělska po východní Rusko a od severní Skandinávie po jižní Rumunsko a Bulharsko. Chybí na Britských ostrovech a ve Skandinávii a Francii je kriticky ohrožený, velice nízký počet volně žijících jedinců byl zaznamenán ve střední Evropě. Karpatské populace medvěda hnědého jsou nejpočetnější v evropské části Ruska, kde žije 4 500 až 5 000 jedinců.[4]
Prehistorické pozůstatky potvrzují, že medvěd hnědý dříve žil v Asii, Evropě, Severní Americe a v pohoří Atlas v Africe.[5] V mnohých oblastech původního areálu rozšíření je však nyní zaniklý nebo kriticky ohrožený.
Medvěd hnědý v zoologické zahradě
Na Aljašce, kde jsou velice hojní, se vyskytuje na východě od Yukonu po Severozápadní teritoria a na jihu od Britské Kolumbie po západní Alberty. Izolované populace žijí v severozápadním Washingtonu, severním Idahu, západní Montaně a severozápadním Wyomingu.
Populace medvědů hnědých v Pyrenejích mezi Francií a Španělskem je velice nízká a čítá odhadem čtrnáct až osmnáct jedinců, z toho navíc nedostatek samic schopných rozmnožování.[4]
Postupně bývá díky globálnímu oteplování, které mu dovoluje dostávat se dále na sever, stále hojnější i v arktických oblastech.
V Severní Americe medvědi preferují otevřené krajiny, zatímco v Eurasii se zdržují spíše skryti v horách nebo ve vlhkých lesních komplexech a odlehlých krajích. V současné době pro ně představuje největší hrozbu ztráta přirozeného biomu a lov.

Rozšíření v ČR

V České republice medvěd hnědý plně vyhynul v druhé polovině 19. století; poslední zaznamenaný úlovek byl v roce 1887 v Beskydech.[1] V současnosti se na Moravě a Slezsku vyskytuje stále a občas se odsud toulá dále na západ, jih nebo jihozápad. Nejhojnější je na moravské straně Karpat (např. v Javorníkách nebo Moravskoslezských Beskydech), kam proniká ze Slovenska, kde je významně hojnější. Dle vyhlášky 395/1992 Sb. je medvěd hnědý v České republice kriticky ohrožený a přísně chráněný druh.[6]

Chování

Pokud není medvěd hnědý rušen člověkem, je aktivní především ve dne, ale pokud žije v blízkosti lidí, přešel k nočnímu způsobu života. Po většinu roku žije samotářsky, ačkoli byly v některých oblastech již několikrát zpozorovány skupiny medvědů, v nichž vládne přísná hierarchie založená na věku a velikosti. Každý jedinec si brání teritorium velké několik desítek kilometrů. Na zimu upadá do nepravého zimního spánku, před kterým musí dosáhnout hmotnosti i vyšší než 900 kg. Během listopaduprosince ulehává na klidném a suchém místě (např. ve skalních dutinách nebo ve vlastnoručně vyhrabané jámě) a během hibernace, z které se probouzí v únorudubnu často opouští svůj brloh a vydává se za potravou.[7]
I přes svůj mohutný vzhled je medvěd hnědý výborný běžec, který dokáže běžet i vyšší rychlostí než 45 km/h.[8]

Potrava

Medvěd hnědý s lososem
Medvěd hnědý je všežravec. Živí se širokou paletou rostlinné (lesní plody, kořínky, zemědělské plodiny, houby) i živočišné stravy (nejčastěji ryby, hmyz nebo malí až středně velcí savci). I přes svou zabijáckou pověst tvoří až 90 % potravy medvěda hnědého rostlinná strava[9]. Obsah jeho potravy se značně mění podle jednotlivých lokalit. Například medvědi ze Severní Ameriky spořádají enormní počet hmyzu během jednoho léta, mnohdy i více jak 40 000 jedinců za jeden den[10], přičemž u nich může tento hmyz zaplnit až jednu třetinu energie získávané z potravy.[11] V Rusku a na Aljašce tvoří hlavní složku jejich potravy ryby, zvláště pak lososi.
Medvěd hnědý však útočí i na mnohem větší zvířata, např. mladé jeleny, daňky, srnce, jelence nebo dokonce bizony, občas zabíjí i hospodářská zvířata. Při lovu využívá své ostré zuby na zabití a rozporcování kořisti. Občas vyhledává i mršiny, u kterých využívá svých ostrých drápů pro zastrašení nebo odehnání konkurentů, např. vlků, pum, menších medvědů nebo tygrů.

Rozmnožování

Samice s mláďaty
Medvěd hnědý se páří od května do července. Se svým druhem zůstává několika dnů, ale i týdnů. Samice dosahuje pohlaví dospělosti v 5. až 7. roce života, zatímco samci se páří až o několik let později, až když jsou mohutní a silní, což je důležitý předpoklad při soubojích o samice a území. Samice má utajenou březost, kdy se česné zárodečné stadium nevyvíjí. Mláďata se rodí po 6-8 měsíční březosti při zimním spánku. V případech, kdy nemá matka dostatečné tukové zásoby se často mláďata rodí mrtvá nebo umírají krátce po porodu. V jednom vrhu bývá průměrně jedno až čtyři mláďata. Nejčastěji se rodí dvě, ačkoli byly zaznamenány i případy, kdy měla samice v jednom vrhu pět mláďat. Velikost mláďat závisí na věku matky, lokalitě a množství dostupné potravy. Starší samice rodí zpravidla větší mláďata než samice mladší.
Mláďata jsou po narození slepá, bezzubá a neosrstěná a váží zhruba 500 g. Svou matku následují a tuhou potravu si začnou shánět až po čtyřech měsících života. U matky zůstávají dva až čtyři roky a podobně jako u jiných savců se od matky učí pozorováním a napodobováním. Velice často se stává, že dospělý samec zabije dospívající mláďata od jiného samce, přičemž zdůrazňuje svou osobu. Starší mláďata v případě nebezpečí nejčastěji prchají na stromy, po kterých umí na rozdíl od dospělců dobře šplhat. V přírodě se dožívá průměrně 25 let, v zajetí až dvakrát tolik.[1][12][13]

Medvěd hnědý a člověk

Medvěd hnědý byl po několik desetiletích považován za krvelačného zabijáka, často útočícího na člověka a hospodářský dobytek až do velikosti tura domácího. To vedlo k jeho tvrdému pronásledování a vybíjení. Přístup k hospodářskému dobytku se mu navíc zjednodušil od doby, kdy se přestali používat pastevečtí psi na ochranu pasoucích se stád. V současnosti medvědi hnědí v noci v některých lokalitách často navštěvují i města, kde prohledávají kontejnery a popelnice a hledají odpadky, které se dají strávit. Na statky a farmy v některých zemích proniká až dodnes a včetně hospodářských zvířat zde konzumuje i jejich krmení.
Medvěd hnědý je také státním zvířetem Finska.[4]

Útoky na člověka

Medvěd hnědý útočí na člověka jen velice zřídkakdy a nejčastěji se tak stává pokud ho vyrušíme při konzumaci potravy, pokud je raněný, nemá možnost úniku nebo pokud narazíme na samici s mláďaty nebo na samce v období páření. Tento problém existuje např. v Yellowstonském národním parku, Rusku nebo na Slovensku, kde se v posledních letech početnost medvědů hnědých výrazně zvýšila.[14]
Pokud se nám opravdu podaří na medvěda ve volné přírodě narazit, měli bychom dodržet několik následujících pravidel. Hlavním je zachovat klidnou hlavu, nekřičet a neutíkat. Většinou se doporučuje zůstat v nehybném stavu, rychle vylézt na dostatečně tlustý a vysoký (!) strom, nebo, pokud jste vysocí, se zpříma postavit, natáhnout ruce do výšky a začít vydávat klidný ale výrazný a hlasitý řev. Pokud máme u sebe batoh nebo tašku plnou potravin a pití, měli bychom ji velice opatrně odhodit co nejdále od sebe. Důležitým pravidlem přitom je nedívat se mu přímo do očí, což medvěd, hlavně tedy samec, bere jako výzvu k souboji.[8]

Taxonomie

Medvěd hnědý byl popsán švédským přírodovědcem Carlem Linném ve svém díle z roku 1758 Systema naturae (Soustava přírody), pod latinským názvem Ursus arctos.[15]
Předkem medvěda hnědého byl znatelně větší, až 4 m velký medvěd jeskynní (Ursus spelaeus), často loven našimi předky, neandrtálci, pro maso a srst, ale kteří jej též používali jako námět pro sošky určené k náboženským ceremoniálům. Medvěd jeskynní, obávaný živočich i pro jiné šelmy, např. lvy jeskynní, vyhynul zhruba před 10 000 lety.[5]

Poddruhy

Medvěd grizzlyna Aljašce.



Koala medvíkovitý

23. listopadu 2008 v 12:58 | Jára |  Medvědi a medvídci

Koala medvídkovitý

Jak číst taxobox
Koala medvídkovitý



Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Podtřída:vačnatci (Marsupialia)
Řád:dvojitozubci (Diprotodontia)
Čeleď:koalovití (Phascolarctidae)
Owen, 1839
Rod:koala (Phascolarctos)
Blainville, 1816
Binomické jméno
Phascolarctos cinereus
Goldfuss, 1817
Koala medvídkovitý (Phascolarctos cinereus, Goldfuss, 1817), známý také jako medvídek koala, je jedno z nejznámějších australských zvířat. Přestože vzhledem skutečně připomíná medvěda, je to ve skutečnosti vačnatec, podobně jako třeba klokan.
Vědecké pojmenování koaly, Phascolarctos cinereus, doslova znamená šedý vačnatý medvěd, slovo koala je domorodého původu a znamená "nepije".

Obsah

//

Popis

Hmotnost: 4 - 12 kg Délka těla: 70 - 90 cm Délka ocasu: 6 cm
Koaly jsou zavalitá zvířata, mají delší uši a končetiny. Koaly dokážou postavit první dva prsty naproti ostatním, to jim společně s dlouhými ostrými drápy umožňuje dobře šplhat po stromech.
Srst koal je hustá a měkká, jednotvárně šedá. Břicho a dlouhé chlupy vyrůstající na ušních boltcích jsou bílé.

Rozšíření

Koaly se vyskytují prakticky po celém východním pobřeží Austrálie.

Biologie

Koaly jsou potravní specialisté - živí se listím a kůrou blahovičníků. Blahovičníkové listy obsahují velké množství vlákniny a terpeny, které způsobují, že eukalypty jsou pro většinu zvířat jedovaté. Naopak je v nich jen malé množství bílkovin a jejich energetická hodnota je nízká.
Koaly proto musí šetřit energií. Mají velmi pomalý metabolismus, extrémně malý mozek a spí až 20 hodin denně.
Krmí se většinou v noci. Průměrná koala denně zkonzumuje 500 g listí. Koalí játra jsou schopná odbourat škodlivé látky obsažené v potravě a díky velmi dobře vyvinutému slepému střevu a symbiotickým bakteriím může koala zužitkovat i to málo živin, které listy obsahují. Koala skutečně nepije tekutiny, veškerou vodu přijímá v rostlinné potravě.
Způsobem života se nejvíce podobají jihoamerickým lenochodům. Málokdy opouští svůj strom, obvykle se pohybuje velmi pomalu. Dokáže ale skákat ze stromu na strom a dobře plave.
Koaly jsou samotáři, s ostatními koalami se dorozumívá hlasitým voláním, které může být slyšet až kilometr daleko.
Páří se od prosince do března, tedy v létě. Březost trvá 35 dnů, pak se narodí zpravidla jen jedno mládě. Novorozená koala váží méně než 1 gram. Vyškrábe se do vaku a tam zůstává asi půl roku. Jakmile vyroste tak, že už se do vaku nevejde, matka je nosí na zádech.
Mládě je kojeno, ale také pojídá matčiny výkaly, které obsahují symbiotické bakterie, které bude mládě potřebovat k trávení blahovičníkového listí.
Mladá koala se osamostatní ve věku kolem jednoho roku, samec pohlavně dospěje ve třech až čtyřech letech, samice o rok dříve. Může se dožít až 17 let.


Ochrana koal

Koaly byly téměř vyhubeny člověkem, který je lovil hlavně kvůli kožešině. V současnosti jsou chráněné australskou vládou a největším rizikem pro koaly je úbytek vhodných blahovičníkových lesů a rozbití jejich teritorií výstavbou silnic. Také toulaví psi zabijí mnoho koal.
Koaly jsou velmi vnímavé k infekcím .

Zajímavosti

Koala medvídkovitý je jediný zástupce čeledi koalovitých.Jejich výskyt je kolem 500 tisíc. Protože se vak koal, stejně jako vak vombatů, otevírá dozadu, s největší pravděpodobností budou vombati nejbližší příbuzní koal.
V minulosti se rozlišovaly tři poddruhy koal: P. cinereus victor, P. cinereus adustus a P. cinereus cinereus.


zase Hrošík obojživelný

23. listopadu 2008 v 12:26 | Jára |  plazi a obojživelníci

Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius Linnaeus, 1758)

Výskyt

Hroch obojživelný byl hojně rozšířen v celé subsaharské Africe. V dnešní době se vyskytuje nejčastěji u řek, jezer, bažin a jiných druhů vod v západní, střední, východní a severní části jižní Afriky v nadmořské výšce až 2000m. Početné populace jsou kolem řeky Nil.

Fyzický popis

Hroch obojživelný je druhé nejtěžší zvíře Afriky. Hlava je velká a mohutná zvláště u samců. Tlama je obrovská a hroch ji dokáže otevřít v úhlu až 150°, na přední části ji lemují hmatové vousy. Uvnitř tlamy jsou obrovské kly vyrůstající z dolní i horní čelisti, které hrochům neustále dorůstají. Tyto kly se při otvírání a zavírání tlamy vzájemně obrušují a jsou velmi ostré. Uprostřed tlamy jsou ještě přeměněné řezáky, které spolu s kly používají hroši hlavně při soubojích. Uši jsou malé a kulaté a hroch s nimi dokáže velmi dobře pohybovat. Nozdry je schopen při potopení uzavřít. Uši, oči a nozdry má hroch stejně jako například krokodýl v jedné rovině a můžeme tak z ponořeného zvířete vidět právě jen tuto malou část. Má silné a zavalité tělo. Kůže je bez srsti a holá, několik štětin má pouze na uších a ocase. Hroší kůže je citlivá na slunečná paprsky a vylučuje tak na svoji ochranu z kožních žláz sekret růžové barvy, který chrání ji chrání před vysycháním. Nohy jsou krátké a silné. Ocas je krátký a silný. Samci jsou větší a těžší než samice.

Chování

Potrava

Hroši se živí různými druhy rostlin, trav a někdy okusují i keře. Spásají také vodní rostliny. Dospělá zvířata jsou schopna zkonzumovat i přes 50kg rostlinné potravy denně. Byly pozorovány případy, kdy hroši zabili a žvýkali některé druhy antilop, není ovšem prokázáno, že maso polknuli. Ve vzácných případech jsou schopni odehnat i krokodýly od zabitého zvířete a zkouší žvýkat zbytky krokodýlí kořisti.

Rozmnožování

Způsoby komunikace

hlasová:
čichová:
tělesná:

Ohrožení a ochrana

Fotogalerie

Hroch obojživelný Hroch obojživelný Hroch obojživelný Hroch obojživelný

Hrošík obojživelný

23. listopadu 2008 v 12:22 | šmoula |  plazi a obojživelníci

Hroch obojživelný

Jak číst taxobox
Hroch obojživelný
Hroch obojživelný
Hroch obojživelný
Vědecká klasifikace
Nadříše:Jaderní (Eukaryota)
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:Sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád:Nepřežvýkaví (Nonruminantia)
Čeleď:Hrochovití (Hippopotamidae)
Binomické jméno
Hippopotamus amphibius
L., 1758
Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius) je sudokopytník z čeledi hrochovitých.
Hroch má zavalité tělo s velkou hlavou s široce rozevíratelnou tlamou. Má krátké, sloupovité nohy se čtyřmi prsty, krajní dva prsty má dobře vyvinuty a při chůzi došlapuje na všechny prsty. Mezi prsty má krátkou plovací blánu. Protože tráví většinu času ve vodě (zhruba 18 hodin denně) má uzavíratelné ušní boltce a nozdry.
Na hrochovi jsou velmi nápadné zuby (vzorec: 2 1 4 3 / 2 1 4 3), kterých má 40. Nejvýraznější jsou stále dorůstající špičáky, které s kořeny mohou měřit až 70 cm, při váze 4 kg. Hroší špičáky, na rozdíl od slonoviny nežloutnou, proto se využívaly k výrobě zubních protéz.
Hroší kůže je velmi citlivá na sluneční záření, proto vylučuje načervenalý mazlavý sliz, který pohlcuje UV záření a zároveň zabraňuje šíření bakteriální infekce. Díky červené barvě tohoto slizu se říká, že hroši potí krev. Při vyschnutí dosahuje hroší kůže extrémní tvrdosti, proto se dříve využívala k broušení diamantů.
Hroši jsou vegetariáni, živí se převážně vodními rostlinami, které jsou pro ostatní býložravce nestravitelné. To jim umožňuje speciální konstrukce žaludku, který je rozdělen na tři velké části a jedenáct menších částí, další zvláštností je i na býložravece dlouhé střevo (50 - 60 m). V noci spásají porost na březích, během jedné noci hroch ujde zhruba 10 km a sežere zhruba 40 - 60 kg potravy, což je při jeho váze relativně malé množství. Jeho "zívání" je vypouštění přebytečných plynů vznikajících při trávení rostlinné potravy v žaludku.
Přestože hroch nejraději pohybuje ve vodě zhruba metr hluboké, tak že mu vykukují pouze oči a nozdry a působí nemotorně, dokáže výborně plavat (uplave až 30 km), je schopen se potopit na 5 minut v extrémním případě se může potopit až na deset minut. Na souši se hroch také dovede pohybovat poměrně rychle.
Velikost se standardně udává do 460 cm, výška v kohoutku pak do 150 cm, váha samce se pohybuje mezi 1500 a 3200 kg, samice váží do 1500 kg, délka ocasu 35 - 50 cm. Hroši se v zajetí dožívají zhruba 45 let, nejstarší známý hroch se dožil 59 let.

Obsah

Způsob života

Matka s mládětem
Hroši jsou teritoriální zvířata, žijící ve stádech, která mají zpravidla 15 - 20 kusů, výjimečně i výrazně více. Vůdcem stáda je dominantní samec. Ve stádu výrazně převládají samice, kterých zpravidla bývá kolem 75%. Mladší samci se zpravidla zdržují v malých skupinách v dostatečné vzdálenosti od dominantního samce, v případě že se setkají, plazí se po břiše, čímž dávají najevo své podřadné postavení. Své teritorium vyznačují trusem, který ocasem roztrušují po kmenech stromů a kamenech.
Dominantní samec bývá starý přes dvacet let a své postavení většinou udrží zhruba deset let. O dominanci svádí hroši souboje, které často končí zraněními, zřídka i smrtí. Souboj se zpravidla odehrává ve vodě, začíná zastrašováním dlouhými kly a hlasitým řvaním, pokračuje snahou kousnout a podupat soupeře. V případě setkání dvou rovnocenných soupeřů, může souboj trvat i několik hodin. V případě setkání dvou dominantních samců, k tomu dochází pouze na hranici teritoria, se k sobě obrátí zadky, vydefekují se a ocasem rozmetají své výkaly, k souboji mezi nimi dochází ve zcela ojedinělých případech.
Hroch obojživelný je považován za jedno z nejnebezpečnějších afrických zvířat. Samci, nebo samice s mláďaty jsou velmi agresivní a bez varování útočí prakticky na jakéhokoliv vetřelce v jejich teritoriu.

Rozšíření

Žije v Africe poblíž řek, sladkovodních jezer zhruba do dvou tisíc metrů nad mořem. Dříve býval rozšířen prakticky po celé Africe, jižní Evropě a podle Bible i u řeky Jordán.

Rozmnožování

Samice se páří zpravidla s dominantním samcem, zhruba ve dvou a půl letých intervalech. Samotné páření probíhá ve vodě a trvá relativně dlouho. Březost trvá 227 - 240 dní, po této době hrošice v mělké vodě porodí jedno, velmi zřídka dvě mláďata. Mládě se musí do 20 sekund po porodu dostat nad hladinu, jinak se utopí. K porodu u hrochů nejčastěji dochází na přelomu srpna a září, mládě váží mezi 30 a 50 kg. Ke kojení dochází pod vodou, mládě je kojeno kolem sedmi měsíců. Hrošice si při péči o mláďata vypomáhají a to především na souši, kde se mláďata stávají častou kořistí šelem. Dospělosti se dožívá kolem 20% jedinců.
Hroši žijí v symbióze s kaprovitou rybou Labeo velifer, která se přisává na hroší kůži a zbavuje ho tak ektoparazitů, ryba se odsává až když hroch opouští vodu.

Hroch obojživelný

23. listopadu 2008 v 12:12 | Jára |  plazi a obojživelníci

Zdroj

Hroch obojživelný

Hroch má zavalité tělo s velkou hlavou s široce rozevíratelnou tlamou. Má krátké, sloupovité nohy se čtyřmi prsty, krajní dva prsty má dobře vyvinuty a při chůzi došlapuje na všechny prsty. Mezi prsty má plovací blány. Protože tráví většinu času ve vodě (zhruba 18 hodin denně) má uzavíratelné ušní boltce a nozdry.
Na hrochovi jsou velmi nápadné zuby (vzorec: 2 1 4 3 / 2 1 4 3), kterých má 40. Nejvýraznější jsou stále dorůstající špičáky, které s kořeny mohou měřit až 70 cm, při váze 4 kg. Hroší špičáky, narozdíl od slonoviny nežloutnou, proto se využívaly k výrobě zubních protéz.
Hroší kůže je velmi citlivá na sluneční záření, proto vylučuje načervenalý mazlavý sliz, který pohlcuje ÚV záření a zároveň zabraňuje šíření bakteriální infekce. Díky červené barvě tohoto slizu se říká, že hroši potí krev. Při vyschnutí dosahuje hroší kůže extrémní tvrdosti, proto se dříve využívala k broušení diamantů.
Hroši jsou vegetariáni, živí se převážně vodními rostlinami, které jsou pro ostatní býložravce nestravitelné. To jim umožňuje speciální konstrukce žaludku, který je rozdělen na tři velké části a jedenáct menších částí, další zvláštností je i na býložravece dlouhé střevo (50 - 60 m). V noci spásají porost na březích, během jedné noci hroch ujde zhruba 10 km a sežere zhruba 40 - 60 kg potravy, což je při jeho váze relativně malé množství.
Přestože hroch nejraději pohybuje ve vodě zhruba metr hluboké, tak že mu vykukují pouze oči a nozdry a působí nemotorně, dokáže výborně plavat (uplave až 30 km), je schopen se potopit na 5 minut v extrémním případě se může potopit až na deset minut. Na souši se hroch také dovede pohybovat poměrně rychle.
Velikost se standardně udává do 460 cm, výška v kohoutku pak do 150 cm, váha samce se pohybuje mezi 1500 a 3200 kg, samice váží do 1500 kg, délka ocasu 35 - 50 cm. Hroši se v zajetí dožívají zhruba 45 let, nejstarší známý hroch se dožil 59 let

Způsob života

Hroši jsou teritoriální zvířata, žijící ve stádech, která mají zpravidla 15 - 20 kusů, výjimečně i výrazně více. Vůdcem stáda je dominantní samec. Ve stádu výrazně převládají samice, kterých zpravidla bývá kolem 75%. Mladší samci se zpravidla zdržují v malých skupinách v dostatečné vzdálenosti od dominantního samce, v případě že se setkají, plazí se po břiše, čímž dávají najevo své podřadné postavení. Své teritorium vyznačují trusem, který ocasem roztrušují po kmenech stromů a kamenech.
Dominantní samec bývá starý přes dvacet let a své postavení většinou udrží zhruba deset let. O dominanci svádí hroši souboje, které často končí zraněními, zřídka i smrtí. Souboj se zpravidla odehrává ve vodě, začíná zastrašováním dlouhými kly a hlasitým řvaním, pokračuje snahou kousnout a podupat soupeře. V případě setkání dvou rovnocenných soupeřů, může souboj trvat i několik hodin. V případě setkání dvou dominantních samců, k tomu dochází pouze na hranici teritoria, se k sobě obrátí zadky, vydefekují se a ocasem rozmetají své výkaly, k souboji mezi nimi dochází ve zcela ojedinělých případech.
Hroch obojživelný je považován za jedno z nejnebezpečnějších afrických zvířat. Samci, nebo samice s mláďaty jsou velmi agresivní a bez varování útočí prakticky na jakéhokoliv vetřelce v jejich teritoriu.

Rozšíření

Žije v Africe poblíž řek, sladkovodních jezer zhruba do dvou tisíc metrů nad mořem. Dříve býval rozšířen prakticky po celé Africe, jižní Evropě a podle Bible i u řeky Jordán.

Rozmnožování

Samice se páří zpravidla s dominantním samcem, zhruba ve dvou a půl letých intervalech. Samotné páření probíhá ve vodě a trvá relativně dlouho. Březost trvá 227 - 240 dní, po této době hrošice v mělké vodě porodí jedno, velmi zřídka dvě mláďata. Mládě se musí do 20 sekund po porodu dostat nad hladinu, jinak se utopí. K porodu u hrochů nejčastěji dochází na přelomu srpna a září, mládě váží mezi 30 a 50 kg. Ke kojení dochází pod vodou, mládě je kojeno kolemm sedmi měsíců. Hrošice si při péči o mláďata vypomáhají a to především na souši, kde se mláďata stávají častou kořistí šelem. Dospělosti se dožívá kolem 20% jedinců.
Hroši žijí v symbióze s kaprovitou rybou Labeo velifer, která se přisává na hroší kůži a zbavuje ho tak ektoparazitů, ryba se odsává až když hroch opouští vodu.